K zamyšlení

To už ani není náhoda, spíš pravidlo. Setkávám se s tím denně, a zase to sem jen tak neučesaný vysypu… Někdy se to sejde tak, že mluvím s několika lidmi, kteří mají to stejné téma. Únava a odpojení od reality tohoto světa, odpojení, odpadání… člověk v něčem jede, jede jede, a najednou je mu špatně. Odpadne. Je unavenej, nemůže už dělat to, co dělal. Jsem to s několik lidma dost rozebírala. Dostali se do krize a už nemůžou dál. Nemůžou jet dál v tom světě, který jim definoval někdo jiný. A tak se odpojují a někam odejdou, odjedou. Lockdowny v tom opravdu hodně napomohly, lidé konečně mohli odpojit, dělat něco svýho nebo být sami sebou, nebo jen se sebou, a zjišťují, že už to vlastně chtěli dávno. Tím myslím tu, dnes šťastnější skupinu, která má určitý manévrovací prostor, nemá zrovna malé děti, má trochu něco našetřeno a má z čeho žít, nemusí shánět peníze na jídlo a boty pro děti a ani nemusí vést boj s testy a vakcinátory, jen je to svou tupou úporností a neúnavností toho tlaku nekonečně otravuje ještě víc, a tak to prostě nesledují. Ale jsou tu i příslušníci té skupiny lidí, kteří i ty děti mají a peníze moc ne, a mají běžné starosti, ale cítí to úplně stejně. Únavu, pocity odpojení, snaha uniknout z této reality, z tohoto matrixu, který nám byl vytvořen a vnucen. Jsou tu ale i exkluzivní jedinci, kteří dosáhli všeho, čeho chtěli, jsou tam, kde chtěli být. Mají úspěch, fungující vztahy, skvělou práci, kterou vždycky chtěli dělat, dostali se na vrchol, splněná přání, takže si už nic dalšího ani přát nemohou nebo neumějí, a najednou… najednou mají úplně tu stejnou potřebu se odpojit a vypadnout a přestat to všechno dělat, přestat v tom jet, dělá se jim zle a chtějí jenom tak být, a všichni jako by jednohlasně říkali: Chceme něco novýho!

I takto ten starý svět dojíždí… lidi v něm prostě přestanou chtít žít, a nebudou už chtít jet v tom, co nám tady předpřipravili, v kulisách, který nám hodně špatně namalovali. Už nechtějí všechny ty zábavy, který nám hajzlové připravili, aby nás to tady aspoň trochu bavilo, už nenaskakují na všechny ty vějičky a návnady, který matrix vygeneroval, ať už je to cokoli. Média, zábava, koncerty, duchovní nauky a duchovní učitelé, pobyty ve tmě, bubínkování a miskování, a kvantování, meditace, potní chýše a já nevím, co ještě, najednou se to všechno stane beznadějně starým a přežitým. Nechci se nikoho dotknout, kdo v tom ještě jede, ale jsou tu lidi, kteří tohle všechno umějí, dělali, jsou v tom mistři, učí to i druhé lidi.. a najednou řeknou: tohle všechno je nanic. Mám problém. Potřebuju něco JINÝHO!!! Něco NOVÝHO. Originálního. Tvůrčího… ale něco, co vyjde ze mě, z mýho srdce…Ne to, co mi připravili, něco zvenčí… Něco, co je mimo tento matrix. Celej život jsme vtěsnaní do vztahů, ale najednou chceme být sami se sebou, a máme pocit, že nám něco hrozně chybí. Nemůžeme být s tím, koho milujeme, ale ten, koho milujeme nejvíc, je TO NĚCO UVNITŘ NÁS. Světlo v nás? Kristus v nás? Ta jiskra života v nás, skrze kterou jsme spojení s Božstvím? Chceme být sami se sebou nejvíc, a objevovat to, co to je. Něco, co nevím co. Někdo se zvedne a jede na cestu někam, neví kam. Jinej se sebere a jde do lesa.

Tady ale narážíme na jeden fenomén. Možná to nepopíšu úplně dobře, ale když to cítíme, že musíme jít někam, nevíme kam, a hledat to, nevíme co, nebo jít někam, co nejdál, abychom našli sebe, víme, že když to neuděláme, onemocníme, dostaneme úraz, přijde něco, co nás úplně vyhodí z toho, co žijeme nyní, ale tak, že to situaci ještě zhorší. Na druhou stranu, i když víme a chceme, je tu mocná protisíla, která dělá všechno pro to, abychom to nemohli udělat. Nejčastěji onemocní dítě, bližní, partneři se zlobí, a když i nezlobí, přijde finančák nebo úřad s požadavky, něco v práci, zub nám rupne, zase jiná nemoc, “druhá strana” dokáže vygenerovat nekonečně mnoho překážek, které nám brání vydat se na cestu za tím něčím novým, co je obvykle ukryto v nás samotných, jen to potřebujeme nějak vydolovat ven. A tak jsme v lisu, mezi dvěma kameny a drtí nás to, až z nás krev stříká… Zpátky nemůžeme, dál to nejde… Domnívám se, že ta touha po tom Novém světě je kolektivní záležitostí, ke změně nás tlačí Vesmír/Duch/Božství, a odpor klade světové ego, totiž temné síly, proto ta vakcinace, žejo… Samozřejmě, ať už je za tím odporem naše ego, které se nechce vzdát nebo se něčeho bojí, nebo si myslí, že to nejde, nebo matrix se svým nekonečným množstvím lákadel a překážek a požadavků, musíme ten boj úspěšně vybojovat a jít, protože teď jde fakt o hodně! Pokud to vybojuje co nejvíc z nás, i ten svět se pohne! Nemusíme vyhlížet ve zprávách, kdy už Satan vyvěsí bílou vlajku, kašleme na něj, prostě vyjděme tam, nevíme kam, a najděme tam to, nevíme co!

Přeju všem krásné dny.