K zamyšlení

Máš pocit, že temnota je něčím, s čím je třeba bojovat?

Když s něčím / někým bojujeme, tak odevzdáváme svou sílu. Přicházíme o cenné momenty svého života. Svým bojem děláme reálnějším to, proti čemu bojujeme. A nevědomky se stáváme tím, s čím bojujeme. Pokud si chceme něco v životě zažít „na vlastní kůži“, stačí to tvrdě odsuzovat u druhých.

Boj se nedá skutečně vyhrát. I když nad druhými zvítězíme. I když přetlačíme nějakou životní situaci, tak jsme vlastně prohráli. Protože v procesu boje ztrácíme sebe sama. Posilujeme své ego, které pak přináší do života víc utrpení.

Není to úplně k ničemu. Dává nám to možnost pochopit sebe a druhé. Uvidět svět a jeho přirozené zákonitosti v novém světle.

Vnitřní boj je vždy nevědomý.

A v jádru všeho emocionálního & psychologického utrpení tady na Zemi je jen a pouze nevědomost. Ta stejná nevědomost je však také nástrojem vnitřní transformace a probouzení Vědomí (Bezpodmínečné lásky) tady na Zemi.

Vědomý člověk si je vědom toho, že uvnitř je důležitější než venku.

Nepotřebuje bojovat. Umí si udržet svůj vnitřní klid, i když okolnosti by většinu lidí strhly k vnitřní a pak i vnější reakci.

Vědomý člověk si přirozeně umí dát prostor.

Vědomě si volí, co učiní. Tím je pro-aktivní. Umí se postarat o své hranice. Dokáže se bránit – i fyzicky, když to je potřeba.

Co však navenek může vypadat jako reakce, to uvnitř nespouští emoce a kolotoč myšlenek.

Současně je vědomý člověk otevřený Životu. Zachovává si svou citlivost, zranitelnost, opravdovost. Není odpojený od svých pocitů.

Když se „chytíme“ svými emocemi, svými vzorci, tak tady už nejsme my. Přehrává se program, nad kterým nemáme kontrolu. Je to zcela automatické. Vědomí se možná vrátí…až se usadí prach.

Za hodinu, za dvě, za den,..

A my teprve pak vidíme, jakou destrukci jsme způsobili. Kolik nás to stálo energie a času.

V nejtvrdších věznicích je na doživotí spousta vězňů, kteří nechápou, jak mohli udělat, co udělali. Mnohdy to byl jeden impulzivní čin, který se stal ve zlomku vteřiny. V momentu nevědomí.. A ten čin změnil celý jejich život.

Co nás Život učí?

Umět nereagovat, jen pozorovat a pak udělat, co vnímám jako správné – z místa klidu uvnitř. Aniž bych odsuzoval/a, šla do nevědomé agrese, povyšování, či ublížené oběti.

To má ohromnou transformační sílu. Uvnitř i venku.

To dává opravdovou svobodu.

To je způsob, jak nevytvářet další karmu v tomto životě. S touhle praxí se přestáváme „zanášet“.

Konečně vybředáváme z dramat.

I kdyby se vnější okolnosti mého života nezměnily, tak mně to nevadí, protože už dokážu vnitřně nereagovat. Jsem sám sebou. Vnímám mnohem víc Život, protože jsem v přítomnosti. Jsem jeho součástí. Mizí oddělenost a s ní i strach.

Nejsem unášen do minulosti a budoucnosti každou chvíli, podle toho, co se zrovna v životě objeví.

Nemusí se to dařit pořád, je to cesta a stojí za to ji jít. Dnes a denně.

Protože pak nejsem zahlcován svými myšlenkami, emocemi a programy, které nemají s realitou bytí, co dělat.

A tak skutečně Jsem. Tady.

Světlo Vědomí

Když jsem v místnosti, kde je tma, tak se ji nesnažím vynášet ven po kýblech. Nekřičím na ni, jak je temná a hrozná. Nevytvářím si příběhy o tom, jaká ta temnota je, odkud přišla a co tady chce. Byl by to projev šílenství. A přesto tohle děláme ve svých životech. Obrazně řečeno.

Když jsem v temné místnosti.. Jednoduše si uvědomím, že v místnosti je tma a pak rozhrnu závěs. Otevřu okno. Vpustím dovnitř světlo. A tma najednou není..

Měla ta tma nějaký reálný základ? Zdála se tak hmatatelná, když tady byla. Přitom to byla jen absence světla.

Když si tohle uvědomím, tak mi přijde absurdní, že jsem s tmou bojoval. Že jsem ji dělal reálnější, než je.

S Vědomím ve mně je to stejné.

Když přestanu nutkavě reagovat na nevědomost v druhých. Když přestanu chtít změnit okolní svět a místo toho se otočím dovnitř bez posuzování..

Když přestanu bojovat se všemi svými nedostatky, strachy a iluzemi..

Když objevuji – zas a znovu – kdo jsem pod všemi těmi nánosy osobnosti, představ o sobě a o světě..

Tak se přirozeně otevře okno Vědomí uvnitř mne – to Tiché Jáství, jak by řekl Eduard Tomáš – prostoupí celým mým životem.

Tak se rozprostře Klid.

Začne proudit Láska.

Přijde Blaženost.

Svoboda.

Lehkost.

Mír.

ZDROJ: RUDOLF Orság, FB