Osvoboď se

Cítíme a zároveň s přibývajícím věkem více a více procitáme.

Vidíme a zažíváme věci, které nás činí šťastnými, ale i ty, které nás zraňují a bolí. Neumíme je pochopit, ani se proti tomu bránit, či ohradit. Přijímáme vše..

Nevíme, co je dobré a co zlé. Neumíme posuzovat. Jen bříško občas bolí, slzy tečou, rostou nám faldíky, kterými se obalujeme, máme vyrážky, dusíme se, nebo nám praskají ušní bubínky, když se rodiče hádají.

Žijeme ve svém vesmíru a známe jen ten jeden. Pravidla jsou nastavená a my je prožíváme společně se všemi zúčastněnými. Nechápeme, že to tak nemají všichni. Nevíme, že to může být i jinak.

Pouze naše tělíčko nám dává vědět, co se nám líbí a co už ne.

Vidíme plakat maminku, unavenu a přetaženou. Vidíme odcházet bezradného tatínka, který utíká, aby svou ženu neviděl v tomto stavu. Schovává se před ní a utíká, cítí velkou tíhu a možná i vinu, protože zase selhal. Nedokázal ji učinit šťastnou. Maminka zoufala mlčí, nebo křičí. Křik prostupuje celou naši bytost a my si jej spojujeme s utrpením. Tatínek raději opět odchází a my chápeme, že nejlepší obrana je útěk a mlčení. Milujeme je oba dva bezmezně a stejně. Nechápeme co se děje…I v tichu, které často nastává, cítíme tlak nevyřčených slov a předzvěst něčeho zkaženého, tlejícího a zraněného, co krvácí víc a víc…Druhý den se svět vrací do běžných kolejí. Slunce vychází, tatínek otevírá dveře ložnice a maminka v kuchyni chystá kávu. Ani jeden nemluví.

A my? Cítíme ten smutek v každé buňce svého těla. Všechno je však lepší než křik a pláč. A tak se raději naučíme mlčet, než bychom nedej bože způsobili něčí slzy. Uděláme všechno co se nám řekne, hlavně, ať je klid, nekřičí se a potěšíme smutné rodiče. Začneme dělat věci, které nám nejsou příjemné, ani nás netěší, jen protože se bojíme cokoliv říct. Neumíme to. Nechceme nikomu ubližovat ani dělat scény. Jinou cestu neznáme.

Rosteme, přicházíme do jiných světů a začínáme chápat rozdíly každého vesmíru. Stále se však chováme tak, jak jsme se to naučili pouhou nápodobou u nás doma. Život plyne, dospíváme a když máme velké štěstí, potkáme někoho, kdo vyrůstal v podobném světě, jako my a ten nás dokáže alespoň trochu pochopit. Často tomu však bývá jinak. Vytvoříme další nefunkční vesmír, plný hranic, omezení a rozdělování. Dochází k dalšímu oddělení, rozdělení, rozpadu…A tak pořád dokola.

A co když je náš úkol v životě úplně opačný?

Sjednotit rozdělené, rozbořit hranice a bariéry strachu a ochrany, které jsme si za ta léta prožívání nejrůznějších situací sami vytvořili a opětovně naladit naši duši do bodu nula, kterým byl váš prvotní nádech. Dlouhá, bolavá a namáhavá cesta namítnete. Ale nemusí být.

Jak se vám líbí představa tisíců prolínajících se vesmírů?

Už nejsme bezbrannými miminky. Umíme mluvit, popisovat své prožitky a rozeznat, co je nám příjemné a co nás zraňuje.

Kdykoliv nás něco rozesmutní tak, že slzy tryskají, nebo křičíme ze strachu svůj bol, právě v tuhle chvíli je ten správný čas vzpomenout na své milované rodiče a náš vesmír, který jsme spolu žili. Smutek a žal nám připomenou situace, které jsme jako malí chtěli jinak a nedokázali jsme to. A teď, jako dospělí, často opakujeme, co jsme prožívali, i když nás to zraňuje.

UŽ NEMUSÍME. MŮŽEME TISÍC KRÁT STEJNOU SITUACI PROŽÍT JINAK NEŽ DOPOSUD.

TAK, JAK SI PŘEJEME A CÍTÍME, ŽE JE TO SPRÁVNÉ A LÉČIVÉ PRO NÁS. POKUD TO ZVLÁDNEME, MŮŽEME VIDĚT OKAMŽITOU PROMĚNU VE SVÉM PROŽÍVÁNÍ A ZBAVUJEME SE DALŠÍHO NÁNOSU, KTERÝ NÁS VZDALUJE OD NAŠEHO SRDCE, OD JINÝCH LIDÍ A HLAVNĚ OD NÁS SAMOTNÝCH.

To je pro mě vnitřní svobodou, o které se stále mluví a píše.

Bez ohledu na to, co jsme v životě prožili, kolik utrpení jsme museli přijmout a pochopit, bez ohledu na to, co říkají ostatní a myslí se o mých činech, mohu v klidu, lásce a v souladu sama se sebou konat v každé situaci, jak nejlépe dovedu.

STAČÍ TAK MÁLO….

BUĎ K SOBĚ A DRUHÝM TRPĚLIVÝ, LASKAVÝ, SOUCITNÝ A MILUJ…

NEZAPOMEŇ. KAŽDÝ JSME VYŠLI Z JINÉHO VESMÍRU A CÍLEM JE SJEDNOCENÍ. OSVOBOĎ SE..

s láskou a úctou Brigita