K zamyšlení

O Vánocích slavíme narození, narození božského dítěte, avšak i naše vlastní narození. Narození dítěte bylo odedávna pro lidi tajemstvím. Německé slovo narození „Geburt“ pochází od slova narodit se, které znamená „nést, plodit, přivést na svět“, ale i „vydržet, snést“. Se slovem narození jsou příbuzná i slov „nosítka, máry“ a „břemeno“. Zde jen samotný jazyk naznačuje, že narození a smrt patří k sobě. Rodíme se, abychom zemřeli. A zemřít současně znamená znovu se narodit.  K procesu našeho zrození patří samota, noc, bolest. Pokaždé, když se v nás rodí něco nového, to nejprve bolí.

Rádi bychom zůstali takoví jako doposud. Chceme to nové zadržet ve svém klíně. Sice cítíme, že jsme těhotní, že si v nás razí cestu něco nového. Máme však strach z toho, že si to nové prorazí cestu. Vždyť by to nemuselo být pochopeno. Mohlo by sdílet osud božského dítěte, pro něž nebylo nikde místo k přenocování. Nevíme, jaké je to nové na dotek. Cítíme jen, že takhle už to s tím starým nejde dál. V narození však zároveň tkví příslib, že všechno v nás bude nové. To je skutečný příslib Vánoc: vzniká v nás nový život. při zrození je ještě úplně křehký. Prosadí se v nás však se stejnou silou jako dítě v jesličkách.

Obraz narození také znamená, že nemusíme všechno zpracovávat sami, samotný Bůh v nás vykonává něco nového. V Bibli se praví: „Nenarodí-li se, kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Jinými slovy řečeno to znamená, že se musíme stále znovu rodit a po celý život zažívat bolestné i radostné procesy zrození, dokud se navždy nezrodíme v Duchu. Bez tohoto nového narození nejsme schopni stát se tím, k čemu nás povolal Bůh. Bez nového narození, nemůžeme splynout s Bohem, nemůžeme přijít sami k sobě. Království Boží přece znamená, že v nás panuje Bůh, že jsme zcela prosti lidské moci a zcela sami sebou.

Na naší spirituální cestě je vždy zapotřebí nového narození, v němž se rozpadají staré vzorce a jasněji vyvstává čistý a původní obraz Boha. Při narození dosud nejsme zastřeni obrazy a očekáváními, které nám navlékají druzí. Ještě jsme čistým a původním obrazem, který si v nás vymyslel Bůh. Dosud můžeme svobodně utvářet svou budoucnost. Svůj život máme dosud před sebou. Je jako krajina, na které leží čerstvý sníh. Můžeme do něj vtisknout svoji prapůvodní stopu.

Vánoce tedy znamenají, že Bůh k nám nepřišel jako dospělý člověk, nýbrž se narodil jako dítě z lůna ženy. Toto dítě je odkázáno na pomoc matky a svého otce. Zažívá lásku, péči a něhu. A tak pomalu vyrůstá. K dítěti se nelze přiblížit nahlas. Jen ten, kdo jde potichu, jedná v souladu s jeho podstatou a jeho tajemstvím. O Bohu nelze hovořit hlasitě, nýbrž jen něžně a tiše, jako mluvíme k dítěti. Před dítětem nevedeme chytré řeči, je třeba jen takových slov, která pocházejí ze srdce. S Bohem se setkáš pouze tehdy, otevřeš-li mu své srdce.

Z knihy Velká vánoční kniha, Anselm Grün