Trocha poesie
Navěky
Ve vteřinách nekonečnosti,
jsme tady navěky, nikoliv jako hosti.
Putujeme časem,
vzájemně se proplétáme,
milujeme se vášnivě
a voláme se tichým hlasem.
Den za dnem se rodíme a umíráme.
Padáme do propastí své vlastní duše
a opět se k nebesům svými křídly pozvedáme.
Všichni do jednoho,
jsme andělé všedních dní.
Ani ne první a nikdy poslední.
Jako plameny svíce bez konce,
záříme ve své vlastní čistotě,
i když tělo pokryje černá zem.
Spásná a naděje plná myšlenka,
pocit a vůně tu po nás zbývá
a MY se opět rodíme,
pak znovu umíráme
a s každou lidskou vzpomínkou,
svou vlastní duši k druhému opět donesem.
Jsme vším, čemu věříme.
Smrt je tak silná, jak moc se jí bojíme.
Beze strachu stoupej vzhůru,
nech opětovně tělo pominout.
Slzy všech blízkých tvých,
musíš jim prosím jednou prominout.
Oni ještě neví, že na duši tvé,
raší nové křídel peří a pohled tvůj,
je s láskou stále provází.
Navěky…….
Přidat komentář