Inspirace
„Neříkejte, že zítra odejdu,
vždyť dnes stále ještě přicházím.
Pohlédněte hlouběji:
přicházím v každé vteřině
abych byl pupenem na jarní větvi,
abych byl drobným ptáčkem, s křehkými křídly,
který se učí zpívat v novém hnízdě,
abych byl housenkou v srdci květiny
abych byl klenotem skrytým v kameni.
Ještě stále přicházím,
abych se smál, abych plakal,
abych se bál, abych doufal,
rytmus mého srdce je zrozením
a smrtí všeho, co je živé.
Jsem podenkou, jež prochází proměnou na hladině řeky,
a jsem i ptákem, který slétá, aby ji sezobl.
Jsem žábou, šťastně plovoucí
v čisté vodě jezírka,
a jsem i užovkou, která tiše žábu pozře.
Jsem dítětem z Ugandy, kost a kůže,
mé nohy jsou tenké jako stonky bambusu,
a jsem obchodníkem se zbraněmi,
prodávajícím smrtící zbraně do Ugandy.
Jsem dvanáctiletou dívkou,
uprchlou na malém člunu,
která se vrhne do moře,
poté co byla znásilněna pirátem.
Jsem také pirátem,
jehož srdce ještě nedokáže doopravdy uvidět a milovat.
Jsem členem politbyra,
jež má v rukou velkou moc
a jsem člověkem, který musí zaplatit
„krvavou daň“ svému lidu,
tím že zemře v pracovním táboře.
Moje radost je jako jaro, tak vřelá,
že rozkvétají květy na celé Zemi.
Má bolest je jako řeka slz, tak obrovská,
že naplní čtyři oceány.
Nazývejte mě pravým jménem,
abych ve stejnou chvíli
uslyšel všechen svůj pláč
i všechen svůj smích,
abych uviděl, že má radost i můj žal
jsou jedním.
Nazývejte mě pravým jménem,
abych se probudil,
a aby brána mého srdce zůstala otevřená.
Brána soucitu.“
~ Thich Nhat Han
Český překlad: Kateřina Grofová
Přidat komentář