Nedělní chvilka poesie

”Když velké stromy padají,
i skály ve veliké dálce se zachvějí,
lvi ve vysoké trávě se přikrčí,
a dokonce i sloni hledají útočiště.
Když velké stromy v lese padají,
i ta nejmenší stvoření náhle ztichnou,
se smysly ochromenými nejhlubším strachem.
Když velké duše umírají,
vzduch kolem nás je náhle řidší a cizí.
Sotva dýcháme.
Na krátkou chvíli naše oči vidí bolestně jasně.
Naše paměť, náhle zostřená,
přemítá o laskavých slovech, která jsme nestihli říct,
o slíbených procházkách, které už nepodnikneme.

Velké duše umírají, a s nimi odcházejí
i ty části našeho života, jichž byly součástí.
Naše duše, které byly vyživovány jejich přítomností,
se teď stahují a ubývají.
Naše mysli, které byly tvořeny
a živeny jejich září, pohasínají.
Nepropadáme ani tak šílenství,
jako nevýslovné hrůze z tmavé, chladné jeskyně,
ve které jsme se náhle ocitli.

Když velké duše umírají,
po čase se znovu rozhostí pokoj.
Pomalu, postupně, svým vlastním tempem,
se prostor znovu naplní jemnou vibrací.
Naše obnovené smysly, které už nikdy nebudou stejné,
k nám tiše promlouvají.
Byli. Oni byli. I my můžeme být.
A můžeme být ještě lepšími.
Díky tomu, že byli.

~ Maya Angelou (When great trees fall)

Překlad do češtiny: Katka Grofová, Na konci dechu