K zamyšlení

DIALOG ČLOVĚKA S BOHEM:

– Panebože, na Zemi je hezky, ale nemohl bys mne zbavit ostatních lidí!? Alespoň některých… Těch, co nedělají DOBRÉ VĚCI!

– Nemohl, Synu, nemohl, Dcero… Šli jste do toho VĚDOMĚ A SPOLEČNĚ… Tak se držte a snažte…

– Ale jak se to dá vydržet, milosrdný Otče?

– Pokorou, vírou a Láskou… Nejsou to prázdné pojmy. Jsou to klíče, které vedou přímo do Tajemství Vesmíru. Protože s jejich pomocí jsem vše Stvořil… S pomocí Víry, Pokory a Lásky.

– Ale jak to mám POZNAT a POCHOPIT v běžném životě, Otče, navíc, když mě lidi serou…?!

– Napovím ti. Pojď blíž, budu ti ŠEPTAT DO SRDCE vánkem Lásky…

– Už, už jsem blíž… Mám ještě víc? Bojím se, abych se nepředklonil příliš a neztratil ROVNOVÁHU!

– To stačí, POSLOUCHEJ: Jsem v každém paprsku Slunce, Synu, jsem v každé kapce deště, Dcero… Jsem v rozkoši i bolesti, jsem ve Smutku i Štěstí…! Vnímej mne ve větru, když tě hladím, vnímej mne v prachu, když tě nozdrami prostupuji, vnímej mě v krvi, když ti Srdcem protékám a biju, vnímej mě ve Smíchu, když se s tebou raduji, vnímej mne v žalu, když K SOBĚ SAMÉMU odcházím, v podobě tvých zesnulých blízkých…

– Zvláštní, Otče… Pláčeš nad námi někdy, nebeský Otče?

– Ano, když vidím vaše bolesti a utrpení…

– A proč nám je tedy neodebereš…?

– Protože byste se BEZ NICH ke mně nevrátili…