Proč rozchody tak bolí

„Proces rozcházení je podobný smrti. Pokud mi na terapii přijde někdo, komu zemřela blízká bytost či se rozešel s milovaným člověkem, ta práce je velmi podobná,“ říká v dialogu s Romanem Žižlavským Kasia Kordylewska. „V průběhu terapie se může podařit navodit stav primárního pocitu bezpečí, jednoty, blaženosti a rozpoznat jej, protože ho v sobě každý máme. A nepotřebujeme k němu apriori druhého člověka. Po rozpoznání v sobě jsme připravení k setkání s druhým člověkem, ne jen k sycení nekonečného emočního hladu.“

Kasia: Nejtěžší bývá, když odchází někdo, koho hodně milujeme. Pamatuju si odchod mého partnera. Hlavně si vybavuji ten pocit, že odchází s někým jiným. Jak to, že ten člověk, kterého jsem tak milovala, měla ho jenom pro sebe, teď miluje někoho jiného? Měla jsem pocit, že bych snad byla raději, kdyby zemřel, než aby byl s někým jiným. Pamatuju si, jak jsem nechtěla ani připustit, aby mi sdělil, že s někým odchází. Když s tím přicházel, bylo to jako vlna, tsunami, nemohla jsem dýchat, nabrat dech. Jako by to byla světová katastrofa. A myslím, že to je spojené s určitým pocitem nekompletnosti, který si neseme.

Roman: Často je to vlastně pokračování toho, co jsme prožívali v raném dětství. Když si jasně uvědomíme své současné problémy s odcházením, můžeme v tom cítit rané otisky. Kupříkladu nedávný rozchod i mně znovu otevřel, oživil stará témata. Nezřídka skrz vztahy dochází k opakování podobných schémat. To jsou relativně známé věci. Otázka je, jak se z tohoto koloběhu dostat ven. V podstatě každým okamžikem se znovu rodíme a umíráme. Vše se stále mění. Každou vteřinou. Vědomí stále vzniká a zaniká. Vytváří obrazy našeho světa a ty zase mizí v nenávratnu. Pochopitelně jsou v tomto proměnlivém toku zážitky, události, zkušenosti, které mají velkou intenzitu a hluboký dopad. Sem patří právě odchody, rozchody s milovanými lidmi. Jako by se rozpojovaly propojené světy, vesmíry, které do sebe určitým způsobem zapadly, propojily se, prorostly. Často se vzájemně hodně dotýkáme na bolavých místech – a při rozchodu je obnažujeme, otevíráme, trhají se vazby, které je chránily, které jsme často skrze partnera nevědomě sytili.

 071

Zaujala mě věta, zda je to skutečně láska, či spíše naše potřeba něco si sytit. Podle mě to je většinou strašně propletený. A samozřejmě bychom tu mohli diskutovat, co je to láska. Každá potřeba vztahu, každá vztahovost je odrazem našeho raného vztahu. A jde pak o to, byl-li relativně harmonický, či jsme zažívali spíše nejistotu, nepřijetí, necítili dost bezpečí, nebo – což je často ještě těžší – dostávali protichůdné otisky: jednu chvíli přijetí, za chvíli odmítání, matky plné nejistoty apod. Pochopitelně to neznamená, že bychom kvůli tomu měli rezignovat na vztahy. Stejně jako je naivní a obdobně dětské z našich současných problémů vinit rodiče. Spíše jde o to učit se, jak dát vyrůst nikoli vztahu závislému, ale více dospělému. Myslím, že základní věcí je jasné uvědomění oněch, nazvěme to, závislých vzorců. Jasné rozpoznání. Je umění rozpoznat, co je mé a co je smutek či třeba hněv opravdu na partnera, protože tyto pocity jsou při rozchodech přirozené nezávisle na našich projekcích. Je třeba být skutečně upřímní a pozorní.Právě odcházení nám k tomu dává skvělou možnost, může být tou nejkrásnější školou. Pro rozpoznání matrice, vzorců, které stále opakujeme. Těch, které pocházejí z vnitřní bídy, z emoční chudoby, věčného nedostatku. Našeho básnění o tom dokonalém, který přijde, zachrání mě, s ním budu kompletní, jen s ním.Malá vsuvka. Zažil jsem několikrát ženy, které si v rámci hledání vizualizovaly, představovaly pravého partnera. Je to přímo nějaká new age technika. Jaký má být, jak má vypadat, co dělat, jaké má mít vlastnosti, jak se má chovat. A pak ho potkaly. Odpovídal v podstatě těmto představám. Ale stejně relativně brzy pak takový vztah nedopadl. Našly si totiž spíš vzájemná zrcadla. I když potkaly toho, kterého si přímo vědomě „vypředstavovaly“, ukázalo, že takhle to stejně nefunguje. Myslím, že v jejich představách a očekáváních stejně tak, nejspíš nevědomě, fungovaly právě ty nenaplněné potřeby a vzorce, o kterých mluvíme. A nakonec si „přitáhly“ partnera, s nímž si tyto své scénáře vzájemně často bolestivě přehrávaly a otevíraly.Taky je obdobně těžké tato očekávání naplnit. Stalo se mi, že jsem byla s partnerem a uvědomila si, že on je s nějakou Kasiou, ale to nejsem já, že je s nějakou jinou Kasiou, ne se mnou.

Vidím to jako obraz. Stahuju zpět vlákna, která patří mně. Zpět do břicha, do srdce, to, co je mé. Všechno to, co jsme hodili na druhého, všechny háčky, očekávání, potřeby. Je umění rozpoznat, co je mé a co je smutek či třeba hněv opravdu na partnera, protože tyto pocity jsou při rozchodech přirozené nezávisle na našich projekcích. Je třeba být skutečně upřímní a pozorní. Tedy základ je rozpoznání. Ale jak pak nahradit, změnit tyto způsoby?

Nový způsob vztahového bytí

Těsně po rozchodu, zvlášť když jsou to ty náročné, těžké odchody, se u klientů nejdříve snažím o uklidnění: trochu zahladit ty krvavé šrámy, a až potom se díváme, co to je za pocity, ta prázdnota, zoufalství. A často se právě vracíme k pocitu bezpečí. Že vše je v pořádku, nic se neděje. Matka se i na čas vzdálí, ale zase se vrátí. Jsou i situace, kdy otec je stále na odchodu, třeba i několik let. Měla jsem klienta, který měl pak tendenci to také opakovat. Nacházel si partnerky, které byly jednou nohou stále na odchodu, nevěděly, jestli setrvat ve vztahu, byly trochu odtažité, a tak si vlastně udržoval to, co v tom vztahu potřeboval.

Primární potřeba je blízkost, dotyk. Partner se otočí v posteli na druhý bok a žena cítí, že je najednou absolutně opuštěná, odhozená, a s těmi pocity přichází ke mně. Pak se ptám, co to je, a dostáváme se k onomu základnímu hladu. Emoční bídě. A v případě rozchodu je třeba také položit si otázku, proč toho člověka tak držím. A jak já se cítím, když mě někdo drží. Co je strach o někoho při rozchodu přijít. Že zůstanu sám a nebudu mít pocit bezpečí? Proč si ho nemůžu dát sám? To je ta základní otázka a okamžik rozchodu nám ji předkládá.

Napadá mě, že každý vztah je určitou snahou dojít zase do původní jednoty, do onoho ztraceného ráje. Obdobně jako se o to snaží lidi, co se pokouší o duchovno. Osvícení, Bůh, obrazy blažené jednoty, která odkazuje na spojení dítěte matky v lůně. A každé vytrhávání, oddělování pak nutně bolí.

Myslím, že je nutno to rozlišit. V průběhu terapie se může podařit navodit stav primárního pocitu bezpečí, jednoty, blaženosti a rozpoznat jej, protože ho v sobě každý máme. A nepotřebujeme k němu apriori druhého člověka. Po rozpoznání v sobě jsme připravení k setkání s druhým člověkem, ne jen k sycení nekonečného emočního hladu. Ten je v podstatě nekončící, neustále uzurpující něčí pozornost, požadující blízkost, víc a víc, a nikde to nekončí. Pokud ho ale máme v sobě, můžeme jej respektovat u druhých.

Můžeme si zmapovat cestu. První věc je si uvědomit, jasně rozpoznat, co jsou má témata, mé potřeby, mé bolesti, které nezřídka házím na partnera. Další věc, pro mě stejně důležitá, je přijetí, plná akceptace toho, jak to mám. Schopnost plně být se svými rozpoznanými „nedokonalostmi“, bolestmi. Přestat je odmítat, bojovat či je popírat a předstírat, že jsem bez chyb a problém je v partnerovi. Přijmout a obejmout svá bolavá místa, být s nimi. Jsem v pořádku takový, jaký jsem. A nakonec se učit novému způsobu vztahového bytí. Naučit se stav bezpečí a přijetí nalézat, cítit sám v sobě. Určitě existují různé cesty, ty jsi hovořila o technice osobní historie.

V této technice jde o setkání s „dokonalým“ rodičem, vnitřním archetypem, které umožní prožít naplnění bazálních potřeb. A o rozpoznání těchto pocitů v sobě. Fundamentální prožitek – vše je v pořádku. Máš sílu, máš volnost, jsi kompletní.

Kasia Kordylewska a Roman Žižlavský

 Zdroj: http://psychologie.cz/