O lásce a samotě

Jsem sám na zahradě. Slunce svítá. Černý kos tahá žížalu z trávy.

V opravdové lásce není touhy, zaujatosti a něhy. Milovaný předmět touhy, zaujatosti a něhy se zbortil dovnitř milujícího. Předmět se ponořil v podmět, jen láska; a není kdo by si ji uvědomoval, kdo by ji poznal, kdo by ji mohl odmítnout. Jen láska je radikálně osamocena a vnitřně spojena se všemi věcmi…

Subjekt a jeho předmět se nemohou nikdy milovat, jsou od sebe navždy rozděleny a nepřemostitelně odděleny. Jsou odsouzeni dívat se toužebně jeden druhému do očí s horečnou nadějí, že jednoho dne láska zaplní hlubinnou propast. Izolovanost mnohoznačností a rozkouskovanost jednou ustoupí blaženému vzájemnému souznění. Ale ne, láska nepřenese hory, nepřeklene propast. Díra je totiž vrozená v rozdělení na objekt a subjekt. Vskutku pomlčka či mezera je to, co stříhá subjekt-objekt. Nic nemůže spojit to, co je tak zásadně a hluboce vryto do našich zkušeností. Ne, prostě láska nespojí milující s milovaným jež jsou tak vrozeně odděleny. Nikdy se nepotkají dva lidé jako jen dvě lidské bytosti.

Opravdová láska, to je smrt jakékoliv mezery a s ní konec rozdělení dvou lidí. Ale nebude toho dosaženo nikdy žádným úsilím. Každé snažení jen zvýší vzájemnou oddělenost, dodá sílu k rozdělení, protože jednoduše žádná mezera není. Nikdy tam nebyla a ani nebude. Díra je klam. A jestliže bojuješ s iluzemi, musíš prohrát.

Zamilovaní se nikdy nepotkají skrze úsilí, ačkoliv snahou mohou umírat.

A tak naši milenci pokračují v toužebném pohledu přes nepřemostitelné, přes to co si sami nešťastně způsobili. Jak jim pomoci? Jakýkoliv pokus podniknou, být sobě blíž, jimi silně mrští zase zpět.

Jsou tak odsouzeni žít a umírat? Vysvobození?

Ano, obsahuje ale smrt. Ne fyzickou, ale smrt ega tedy vlastního já, smrt všeho co je separující, tříštící, rozdělující; všeho co osamocuje; smrt všeho co bylo vlečeno s minulostí, všeho co směřuje do budoucnosti. Pohřbení i vlastní myšlenky na lásku. A konečně, to také zahrnuje definitivní destrukci milovaného i smrt milujícího. Smrt tebe, mne a s tím smrt i všeho co přišlo mezi nás. Postoupení do ryzí nicoty, ponoření se do neznáma.

Risk.

A ten kdo riskuje touto cestou může ochutnat; sladkou a jednoduchou radost naprosté samoty, jež je skutečnou láskou. Podívej! Kosák hopsá po orosené trávě a sluneční paprsky postupně ohřívají Rajskou zahradu, kterou jmenujeme Země. Nikde nemohu nalézt osamocení a samotu, ale všechno je vším a kdekoliv je matka a kdekoliv je domov.

Směji se pro sebe se zřetelným poznáním; s doslova zřetelným, že jsem tě nenašel, poznal jsem však něco pro celý život. Nejsi tam, jsi přímo zde. Jsi součást struktury zkušeností, které jsem měl za svoje. A tak, já tě nemiluji. Není totiž „mne“ kdo by miloval a není „tebe“ koho by bylo možné milovat. Ne, nemiluji tě; jsi částí toho co miluje…

Celé velké hledání tady končí, teď, tímhle momentem. Je tu pouze láska, a ty jsi, ty jsi láska sama; to co teď cítím. Jsi myšlenky co se vynořují odnikud a v nic se rozplývají. Jsi ten kos támhle, rosa na trávě, slunce a všechna jeho zář, jsme tak nekonečně navždy spjati ty a já, dohromady se všemi věcmi. Přece však není „mne“ a „tebe“ a věcí. Nebudeme nikdy rozděleni, nemůžeme být, ne teď, ne někdy…

Tak tohle ráno jsem sám na zahradě a ty jsi tu se mnou, proto je to všechno vidět.

Kapitola z knížky Jeff Foster – Život beze středu: Probuzení ze snu oddělenosti
http://www.lifewithoutacentre.com/

Přeložil: Lukáš Strna

Převzato: http://www.zivotvpritomnosti.cz/