K zamyšlení

Své předky nemůžeme ze svého životního příběhu nikterak vymazat, ačkoliv až příliš často volíme mlčení, zamlžování nebo dokonce lhostejnost k jejich radostem i strastem. Zůstávají i tak trvale naší součástí, byť povětšinou naprosto nevědomou právě proto, že dlí někde za mlžným oparem mlčení – až příliš často záměrně zapomenuti.

I proto je tak důležité sdílet s potomky osudy předků.

Je to nedílnou součástí zdravé lidské celistvosti. Pomáhá nám to uvědomovat si, kdo jsme, odkud přicházíme a tím lépe chápat, kam že to vlastně vůbec jdeme a můžeme jít.

Vrátit se k vlastním kořenům je nekonečně ozdravné. Je to jako napít se z pramene poznání, napít se živé vody!

Rozházené dílky puzzle se začnou skládat do sebe a my můžeme uvidět svůj životní příběh v souvislostech.

Náš původ je oceánem hlubokých vod, které bývají rozbouřené bouřemi a hádkami našich rodičů i prarodičů a my se v nich zmítáme jak bárka hnaná ke skaliskům. Kolik z nás už se o ně rozmlátilo!? Povědomí o vlastním původu je kotva. Kotva, která nás na tom rozbouřeném moři udrží při životě, kotva, která nám dopřeje zklidnění! A že většině z nás taková kotva chybí, je nasnadě.

Dnešní doba je bolestně bezduchá. Je totiž ochuzená o duchy našich předků, protože nejsem jediná, kdo vyrůstal v rozervané rodině!

A tak jako dává listopad padat listům z korun stromů zpátky k jejich kořenům, aby se staly blahodárným mulčem, dovolme si i my padnout tváří k zemi. Tam, kde tlí kosti těch, kteří tu byli před námi a v jejichž šlépějích neomylně půjdeme, ať už si to jsme schopni uvědomit či nikoliv.

Podzim je časem, kdy vydávat se pod zem – sestupovat hlouběji do vlastního nevědomí a k příběhům v něm zasutých v těch nejtemnějších koutech, je nevyhnutelné! Je to čas, který nás přímo nabádá k takovému bádání.

A tak dopřejme prastarým Dušičkám, aby se mohly vrátit domů. Aby k nám mohly promluvit. Aby ti bezejmenní démoni, kteří nás drásají a trhají na kusy a posílají nás od jedné závislosti ke druhé, se znovu stali jen lidmi, kteří dláždili naši cestu svými skutky a kteří mají své vlastní jméno, které je klíčem k naší třinácté komnatě. Klíčem k nevědomí.

Abychom se přestali ptát: „Po kom to dítě sakra je?!“.

A místo toho tomu dítěti, které se právě zmítá v bolestech, jen řekli:

„Procházíš tím, čím procházíš, protože tvoje současná cesta začala když…“

Začala, když se tvoje prababička rozhodla utéct z domova.

Začala, když se tvůj dědeček rozhádal s babičkou.

Začala, když se táta s mámou vydali za oceán.

Dali dětem jeden z nejkrásnějších darů, totiž právě dar ukotvení. Dar celistvosti, dar přináležení, dar souvislostí.

Dar duše…

A naše kořeny nám dovolí vrůst do života s novou silou. Stát se pevnějšími, odolnějšími.

Můžeme právě dnes zapálit svíčku vzáJemnosti skrz sdílení, která bude hořet jasným plamenem poznání, které do rozervané duše vnese poklid toho nejobyčejnějšího osvícení – totiž vědomí toho, kým skutečně jsme, co nás uTVÁŘelo. Poznáme svou vlastní tvář v tvářích lidí na zažloutlých fotografiích.

Už žádné masky, žádné hry, už žádné zamlžené, zakalené vnímání těmi stovkami lží a polopravd a pocit, že život se jen tak míhá kolem nás a my ho pořádně nemůžeme uchopit. Jen světlo pravdy, která má nekonečnou moc osvobozovat a léčit.

Pak skutečně může pravda a láska zvítězit nad lží a nenávistí.

Když budeme mít odvahu vrátit se ke kořenům a přijmout je právě takové, jaké jsou, protože svým kořenům se nikdo z nás nemůže vyvázat.

Buďme tedy oduševnělí díky svým Dušičkám, dnes i zítra. Buďme odvážní navázat tam, kde nit byla přetržená.

Pak můžeme začít tkát svůj příběh jako nádherný gobelín, ve kterém už nebudou prázdná místa…a tkáně našeho těla povolí, stanou se vláčnějšími, napětí duševní i tělesné se vytratí.

Pocítíme klid a mír na duši, neboť právě taková je síla Dušiček.

Tak tedy pojďme…

Zdroj: Kořeny a křídla