Život je nejistý. Způsob, jak jej učinit jistým, neexistuje…

„Život je možný pouze v nejistotě. To je velmi zásadní věc, jíž je třeba porozumět: život je ve své podstatě nejistota. Zatímco chráníte sami sebe, ničíte svůj život. Ochrana je smrt, poněvadž absolutně chráněni jsou pouze lidé, kteří leží ve svém hrobě. Nikdo jim nemůže ublížit, nic se nemůže obrátit v jejich neprospěch. Smrt pro ně už neexistuje, všechno se již stalo. K ničemu dalšímu už nedojde.

Toužíte po jistotě hřbitova? Nevědomě je to to, oč se všichni pokoušejí. Snaží se o to rozličnými způsoby, ale cíl je stejný. Co hledáte prostřednictvím peněz, moci, slávy, prostřednictvím přizpůsobení se společnosti, skrze přináležitosti k náboženskému či politickému stádu, příslušnost k rodině či národu? Obklopuje vás neznámý strach a mezi sebe a tento strach začínáte stavět tolik překážek, kolik je to jen možné. Tytéž překážky vám však zabraňují, abyste žili. Jakmile tomu jednou porozumíte, pochopíte, co znamená sanjása. Sanjása je přijetí života coby nejistoty, odhození všech obran a svolení k tomu, aby se vás zmocnil život. Je to nebezpečný krok, ale lidé, kteří jsou schopni jej učinit, jsou v nesmírné míře odměněni, protože oni jsou naživu. Ostatní lidé jen přežívají.

Mezi životem a přežíváním je rozdíl. Přežívání znamená, že se jen vlečete – vlečete se od kolébky do hrobu, přemýšlíte, kdy svůj hrob zahlédnete na obzoru. Proč byste v prostoru mezi kolébkou a hrobem měli mít strach? Smrt je jistá… a nemáte co ztratit. Přišli jste bez ničeho. Vaše strachy jsou jen projekce. Nemáte co ztratit a jednoho dne to, co máte zákonitě zmizí. Kdyby smrt nebyla jistá, záměr vytvářet jistotu by měl jakousi podstatu. Pokud byste se mohli smrti vyhnout, pak by bylo samozřejmě naprosto správné, že byste mezi ni a sebe stavěli překážky. Smrti se však vyhnout nemůžete. Smrt existuje a vy s tím nemůžete nic udělat. Jakmile tento fakt přijmete, ztratí smrt veškerou svoji moc. Jestliže s ní nemůžete nic udělat, proč byste si s ní měli lámat hlavu?

Jakmile jistotu, nevyhnutelnost a neodvratnost smrti přijmete, není lepší než neustále naříkat, plakat, stěžovat si a pomalu se vléci ke hrobu, tančit? Proč nevyužít každý okamžik mezi kolébkou a hrobem tak totálně, že pokud další okamžik nenastane, nebudete si mít na co stěžovat? Jelikož jste žili radostně, můžete radostně i zemřít.

V životě neexistuje nic, co by bylo možné polapit či uvěznit. Člověk musí žít v otevřenosti, musí svolit k tomu, aby prožíval všechny možné druhy zkušeností, a v nejvyšší míře byl vděčný, dokud trvají. Vděčný, avšak beze strachu ze zítřka. Proč se strachovat kvůli zítřku, jestliže dnešní den přinesl nádherné jitro, krásný východ slunce, písně ptáků a skvostné květiny? Zítřek totiž bude dalším dneškem. Je možné, že východ slunce bude mít jinou barvu. Možná, že ptáci jemně pozmění své písně a třeba připlují i mraky a roztančí se déšť. Déšť má ale svou vlastní krásu, vyživuje svým vlastním způsobem.

Je dobře, že se věci neustále mění, že žádný večer není stejný a že se žádný den neopakuje. Něco nového – to je samo vzrušení a extáze života. Jinak by se člověk nudil. A lidé, kteří ze svého života učinili naprostou jistotu, jsou znuděni. Nudu prožívají milióny lidí, třebaže se ji pokoušejí ukrýt za úsměv.

Friedrich Nietzsche říká: „Nemyslete si, že jsem šťastný člověk. Usmívám se jen proto, abych se vyhnul slzám. Zaměstnávám se úsměvem, abych zabránil slzám. jestliže se nebudu usmívat, začnu plakat.“

Lidé byli učeni naprosto chybnému přístupu: schovávej své slzy, neustále si udržuj odstup, drž si ostatní na délku paže. Nikomu nedovol, aby se přespříliš přiblížil, protože by mohl poznat tvé vnitřní utrpení, tvou znuděnost a sklíčenost. To je nemoc. Celé lidstvo je nemocné z jednoho prostého důvodu, kterým je to, že jsme nedovolili, aby se naším náboženstvím stala nejistota života. naší jistotou jsou naši bohové, naší jistotou jsou naše ctnosti, naše vědomosti i vztahy. Plýtváme svými životy v hromadění zabezpečených dluhopisů.  Naše ctnosti ani naše askeze nejsou nic jiného než úsilí, jak dosáhnout jistoty, dokonce i po smrti. Otevíráme si účet na onom světě.

Po celou dobu nám však mezi prsty proklouzává nesmírně nádherný život. Stromy jsou tak nádherné, poněvadž nemají strach z nejistoty. Divoká zvířata jsou velkolepá, protože netuší, že existuje smrt, že existuje nejistota. Květiny mohou tančit ve slunci i dešti, jelikož je neznepokojuje to, co se stane večer. Opadají jim okvětní lístky, a stejně jako z neznámého zdroje vzešly, do neznámého zdroje se i navrátí. Mezitím, mezi tímto okamžikem vzniku i zániku, však můžete buď tančit, anebo si zoufat.

Opravdový člověk představu o jistotě prostě zahodí a začne žít v naprosté nejistotě, protože ta je podstatou života.

Nemůžete to změnit. A to, co nemůžete změnit, přijměte – přijměte to s radostí. Nemusíte zbytečně narážet hlavou do zdi, prostě projděte dveřmi.“

Osho, Důvěrnost