K zamyšlení

„Když se zlobíme, co obvykle děláme? Křičíme, vřískáme a snažíme se obvinit někoho jiného za své problémy. Ale když na hněv pohlédneme očima pomíjivosti, můžeme se zastavit a nadechnout. Když jsme na sebe nejvíce rozzlobení, zavřeme oči a důkladně se podíváme. Pokusíme se nahlédnout tři sta let do budoucnosti. Jaký budeš? Jaký budu já? Kde budeš? Kde budu já? Potřebujeme se jen nadechnout a vydechnout a podívat se na budoucnost svou a toho druhého.
Když se podíváme do budoucnosti, dojde nám, že druhý člověk je pro nás velmi vzácný. Když víme, že ho můžeme kdykoli ztratit, už se nezlobíme. Chceme jí nebo jeho obejmout a říci: ‚To je úžasné, jsi stále naživu. Jsem tak šťastný. Jak jsem se mohl na tebe zlobit? Oba musíme jednoho dne zemřít, a zatímco jsme stále naživu a spolu, je pošetilé se na sebe zlobit.‘
Důvod, proč jsme tak pošetilí, že trpíme a působíme utrpení někomu jinému, je to, že zapomínáme, že jsme oba pomíjiví. Jednou, až zemřeme, přijdeme o veškerý svůj majetek, svou moc, svou rodinu, o všechno. Naše svoboda, mír a radost v této chvíli je to nejdůležitější, co máme.“

~ Thich Nhat Hạnh, ‚Žádná smrt, žádný strach‘