Čas Dušiček, čas smíření…
Čas Dušiček, čas smíření. Čas zamíření zpátky k vlastním kořenům. Čas napít se z té studnice rodové moudrosti živé vody poznání, porozumění a pochopení. Čas nebát se uchopit tu přetrženou nit rodových příběhů a navázat znovu spojení. Čas spojit se s těmi částmi své duše před kterými utíkáme. Čas tkát přítomnost z těch nitek, které právě teď touží po naší pozornosti. Čas, kdy Světla ubývá, aby nám tma dovolila ztišení a usebrání a pomohla nám obrátit se dovnitř. Čas podívat se svým démonům v té tmě do tváře. A uvidět v nich naše předky, kteří šli a stále jdou před námi a prošlapávají nám cestu. Čas odvahy rozsvítit v těch tmách našich nevědomí své vlastní Světlo skrz uvědomění spojitostí.
Čas poznávat a znát odkud přicházíme, abychom pochopili, kam kráčíme.
Čas vyslat k vlastní minulosti holubici s(míru), která každé generaci přináší děti jako hojivé ratolesti… děti totiž jako větvičky vyrůstají z rodných stromů. A jsou-li kořeny našich stromů poškozené, budou takové i jejich plody.
Jako teď na podzim pečujeme o své stromy v zahradách, okopáváme, hnojíme, mulčujeme, zastřiháváme, prořezáváme, aby stromy měly sílu a zdraví, opečujme stejně tak i ten svůj rodný strom.
I lidský mozek prochází tím, čemu říkáme
“ pruning“ = prořezávání, díky němu mozek odmazává nepotřebná nervová spojení, aby se znovu uspořádal a zvýšil svou výkonnost. Abychom mohli konat jinak, lépe.
Spojení našich mozkových nervových buněk, ty nádherně rozvětvené keříky neuronů a synapsí až příliš často připomínají vyholenou pustinu, o níž dlouho nikdo nepečoval. Jsou to jen ty dobře známé „zajeté koleje“, dráhy stokrát projeté tam a zase zpátky.
Přehodit výhybku ovšem nelze vyhýbáním se…
Dostat se ze zajetých kolejí chce odvahu. Udělat ten krok do neznáma. Objevit novou cestu zpočátku bolí. A je to nevyhnutelné. Když mozek začíná znovu košatět díky získávání nových dovedností, schopností a zkušeností, neobejde se to bez proklestění se vším tím dál nepotřebným. Prořezat vlastní mozek tak znamená dívat se naprosto upřímně na to, co už nám dávno neslouží. A nebát se to odložit. Odříznout jako starou zaschlou větev.
A zkompostovat ji…
Abychom s ní po čase přihnojili své nové dovednosti. Abychom posílili ta nová spojení, nové dráhy ve svých mozcích. Více drah pak znamená, že každá další získaná informace může cestovat více cestami, a to otevře dveře rychlejšímu a ucelenému myšlení.
A s tím přichází integrita, celistvost.
Přetržené nitky, ta vzácná spojení, jsou znovu propojeny.
Jsou zhojeny.
A my nacházíme vnitřní klid, smíření, soulad.
Tak můžeme udělat ten první krok dnes tím, že vykročíme k hřbitovům. A svíčkou, kterou zapalujeme svým mrtvým, neposvítíme jen jim, ale také sobě samým. Do duše.
Od toho přeci máme ty své Dušičky. Aby v nich jasným plamenem hořela vzáJemnost skrz poznání sebe samých. V tom světle poznání pak mnohem snáz uvidíme v ostatních jen sebe samé…a pochopíme ta svá hoře, svůj úděl, o nějž je pak mnohem snazší se podělit. Podělit se o tu tíhu a nést a snášet ji… společně!
Tak ať se nám dnes rozsvítí! Ten kouzelný výboj mezi neurony a synapsemi skrz přijetí minulosti, skrz její pochopení, skrz odpuštění. Pak totiž můžeme upustit od boje…a žít se sebou samými v míru a pokoji.
S láskou M.
Přidat komentář