K zamyšlení

Říkali mi, že když stárneš, přestáváš být sám sebou, stáváš se odtažitým, smutným a osamělým. Neodpověděla jsem…

Já nestárnu, já moudřím.

Přestala jsem být tím, čím by mě chtěli mít ostatní, ale tím, čím jsem ráda.

Přestala jsem hledat uznání druhých a přijala jsem sama sebe.

Nechala jsem za sebou lživá zrcadla, která nemilosrdně klamou.

– Ne, nestárnu.

Jen jsem se stala vybíravějším vůči místům, lidem, zvykům a různým ideologiím.

Zbavila jsem se připoutaností, zbytečné bolesti, toxických lidí, nemocných duší a prohnilých srdcí…

Hořkost a neštěstí nejsou pro mě, propouštím je pro své zdraví.

Přestávám chodit na večírky, raději si čtu…

Přijímám nespavost.

Přestala jsem žít příběhy a začala je psát, odhodila jsem vnucené stereotypy.

V kabelce už nenosím oční stíny, teď mám knihu, která zkrášluje mou mysl.

Vyměnila jsem skleničky na víno za šálky na kávu, zapomněla jsem si idealizovat život a začala ho žít.

– Ne, nestárnu.

V duši nosím svěžest, v srdci nevinnost, která mě denně překvapuje.

Mám v rukou něžnost zámotku, který po otevření roztáhne křídla do dalších míst, nedosažitelných pro ty, kdo hledají jen frivolitu hmotného.

Mám na tváři ten okouzlující úsměv, když pozoruji jednoduchost a krásu přírody. V uších mi zní cvrlikání ptáků, které mě těší a doprovází na procházce.

– Ne, nestárnu.

Stávám se vybíravou, sázím svůj čas na nehmotné, přepisuji příběh, který mi byl vyprávěn, znovu objevuji světy; zachraňuji staré knihy, které jsem zapomněla otevřít.

Stávám se opatrnější, přestávám s citovými výlevy, které nic neřeší; baví mě mluvit o transcendentních věcech. Rozvíjím své poznání, učím se zasazovat ideály a měnit svůj osud.

– Ne, nestárnu.

Začínám být tím, kým skutečně jsem.

~Bianka Luz