K zamyšlení

„Když začneme přijímat život takový, jaký je, spíš než takový, jaký bychom si přáli, aby byl, a když se vzdáme potřeby neustále všechno řídit a posuzovat, začneme se otevírat životu zcela novým způsobem. Zapustíme hluboké kořeny v tichu. Toto ticho pramení z toho, že nemáme žádný spor se životem. A čím více se otevíráme tomuto nekonfliktnímu stavu vnitřního ticha, tím více se propadáme do milosti jiné dimenze bytí – dimenze, která tkví v hlubokém spojení se svým životem a s bytím jako takovým.

Součástí tohoto posunu do jiné dimenze bytí je i to, že se v našem obvyklém způsobu vnímání života začnou objevovat trhliny a my si všimneme, že těmito trhlinami či skulinami září jasné světlo a ozařuje naše každodenní zkušenosti. Naše staré podmíněné představy o realitě se rozpadají, odkrývá se tajemství a kouzlo bytí a přichází něco naprosto jiného a zbrusu nového. Tento nový pohled jako by tu byl stále, jenže my jsme k němu až doposud neměli přístup. Tato nová perspektiva je milost, díky níž se potom noříme stále hlouběji do nově objevené dimenze bytí a jsme vtahováni hlouběji do opravdové skutečnosti, ke zkušenosti, kterou máme všichni uloženou hluboko v srdci, a sice, že všechno je v jádru jedním, že ve skutečnosti existuje cosi, co nás všechny propojuje a sjednocuje.

Dokážeme-li být opravdu velmi, velmi tišší, můžeme se propadnout do okamžiku milosti a vnímat jaké to je, když nejsme odděleni od života, když život není něco jiného než my, když je vyjádřením něčeho nepopsatelného, tajemného a nesmírného.“

 Adyashanti, Pád do milosti