1. adventní neděle

A tak jako dnes zapalujeme první adventní svíčku, pamatujme i na to, abychom jako lidé rozsvěceli i sebe samé. Abychom měli odvahu posvítit světlem poznání do svých tmavých koutů, vcházeli do svých třináctých komnat s důvěrou a vírou, že pravda v nich ukrytá je osvobozující. Že je klíčem k uspořádanému, vyrovnanému životu.

Protože aby byl člověk vyrovnaný, musí skutečně sám před sebe vyrovnat své trýznivé vzpomínky a držet tryznu za své předky a jejich skutky, které nás utvářeli.

Podívat se své temnotě do tváře je děsivé. Uvidíme tam totiž mámu i tátu, dědečky a babičky…ty, kteří měli poskytovat ochranu a bezpečí. Ty, kteří měli říkat: „Ty jsi takové naše Sluníčko!“. Ty, kteří to naše Světlo, ten náš svět neměli zhasínat, pošlapávat, ničit.

Naši ďasové a běsové nás nahánějí dnem i nocí. A my utíkáme, seč nám síly stačí.

Oni přitom jen čekají na ten oka mžik, kdy přestaneme před svou bolestí zavírat oči. Utápět ji v alkoholu, prášcích proti bolesti, drogách, otupovat ji laciným sexem, závislostmi všeho druhu.

Posvítit do vlastní duše, do všech těch ztmavlých mozkových záhybů, kde se v uzamčení zmítají bolestivé vzpomínky a způsobují neurózy nutící nás chovat se zběsile, nikdy nemít klid.…ne, to nikdy není snadné.

Abychom zase od druhých, a i od sebe samých uslyšeli: „Vždyť ty dneska úplně záříš!“, a do očí se nám vrátila jiskra, budeme muset ujít dlouhou, nelehkou cestu.

Cestu do svého nitra.

Dnes v sobě zapalujeme Naději…

Která podepřená hmatatelnými skutky ve světě utváření, mění náš Život. Odhaluje naši pravou tvář.

Dnes můžeme udělat ten další krůček v tmách a vykročit do světla, vykročit do světa.

Rozhodnout se léčit svá duševní zranění, opečovávat je, věnovat jim pozornost.

I dnes se tedy můžeme rozhodnout, že se svými závislostmi všeho druhu, chceme zatočit. Znamená to otočit se zpátky a podívat se na tu cestu, kterou jsme od početí až k dnešnímu dni ušli a která nás dovedla právě sem.

Jít ve svých vlastních stopách. Vědět, že všechno, co má začátek, má i konec.

A cesta ven…vede vždycky dovnitř.

Uzdravit své kořeny, abychom mohli roztáhnout svá křídla.

Ať nám tedy Naděje svítí na Cestu. Na cestu, se kterou není třeba otálet a čekat na zítra, na Nový rok, na to až…, můžeme se na ni vydat právě teď.

Zvednout ten telefon. Udělat ten první krok. Krok zpátky k sobě. Zpátky do Života, v němž lidské duše září a rozkvétají, prosvětlují a posvěcují vše, čeho se dotknou.

Zahořet vírou, že nic není ztraceno, co nemůže být znovu nalezeno. Neboť jak je dáno zákony vesmírnými,

v člověku se nic neztrácí, nýbrž všechno trvá…

S láskou M.