Inspirace

„Nauč se pokorné úctě, zkoumání a službě. Moudrý, který nazírá pravdu, tě tomuto poznání naučí.“

Bhagavadgíta

Moudrý nás naučí pravdě, pokud k němu přijdeme v duchu pokory, s uctivou touhou po dozvídání se. Dokud v našem nitru nerealizujeme Boha, musíme se chovat podle rady těch, kteří již Boha zažívají. Pokud přijímáme to, co říká písmo nebo učitel s důvěrou, ale bez rozvažování, pak to není dobré. Musí zde být souhlas s rozumem. „Kdo postrádá osobní poznání a pouze o mnoha věcech slyšel, ten nemůže chápat smysl Písma, podobně jako lžíce nemá ponětí o chuti polévky.“

Musíme spojit oddanost k učiteli s nejvýš omezeným právem zkoumat a dotazovat se. Ale pouhopouhé intelektuální pochopení nestačí. Intelekt nám může poskytnout zlomkové názory či záblesky věčnosti, ale neposkytuje vědomí o věčnosti. Abychom upevnili osobní kontakt, musíme otevřít celou svou vnitřní bytost. Žák musí jít vnitřní cestou. Vnitřní světlo je nejvyšší autoritou a nesmíme ho zaměňovat s našeptáváním tužeb. Vlastností služby a sebezapřením odstraňujeme zabraňující zaujetí a necháváme moudrost, aby v nás svítila. Dosažená pravda je odlišná od sdělené.

„Člověk musí vytrvat, dokud nedosáhne jednu ze dvou věcí: Buď sám objeví pravdu o věcech, nebo se ji naučí od někoho jiného, nebo pokud to není možné, má vybrat tu nejlepší nevyvratitelnou lidskou teorii a učinit z ní plavidlo, pomocí kterého proplouvá životem.“ (Platón) Musíme se spřátelit s myšlenkami velkých, kteří v minulosti někam dospěli, přemýšlet o nich a intuitivně pochopit, co v nich je zralou hodnotou. Tento verš Bhagavadgíty formuluje, že v duchovním životě nastupuje napřed víra, pak následuje poznání, které ústí v poslední, tj. zkušenost. Od těch, kteří prožili pravdu se očekává, že nám poskytnou vedení. Mudrci mají povinnost méně šťastné bratry vést, aby dosáhli stejného osvícení, jakého oni sami dosáhli.

Rudolf Skarnitzl