Ochota setkat se s tichem

Meditace znamená ponechat všechny zkušenosti tak, jak jsou.

Jedním z nejmocnějších aspektů meditace, s nímž se setkáme, je její přímost a otevřenost – sedíme a díváme se sami na sebe.

Můžete mít o meditaci různé přikrášlené duchovní představy – všichni je máme – ale když klidně a tiše sedíte, je to jako dívat se do zrcadla: vidíte sami sebe. Když meditujeme, ve skutečnosti (alespoň zpočátku) děláme to, že pozorujeme obsah mysli a vědomí.

Cílem meditace – a zároveň jednou z nejvíce zneklidňujících věcí meditačních praktik – je poznat přirozenost mysli. Žijeme v iluzi, že jsme pány svého života, svých myšlenek i svých pocitů. Tato iluze však trvá jen do chvíle, kdy si v tichosti sedneme a ocitneme se tváří v tvář sami sobě. Může to být docela pokořující zkušenost, protože většina lidí, dokud nezačnou meditovat, nemá ani tušení, jak aktivní, nekontrolovaná, turbulentní a nepředvídatelná je jejich mysl.

Meditace je snaha spojit se s nejhlubší částí nitra, která není definována myslí ani turbulentními vodami emocí, s nimiž se člověk při meditaci někdy setkává. V tom nejhlubším slova smyslu je meditace setkání s tichem našeho bytí. Ochota být v tichu je jádrem meditace.

Ticho mnohé z nás znepokojuje. Pokud na ně nejste zvyklí, může vám připadat divné a cizí, což je ironické, protože příroda – jejíž jsme součástí – vykonává většinu svých činností v tichu. proto lidé rádi chodí na procházku do lesa nebo jinam do přírody, mohou tak uniknout ruchu a shonu lidského života: je to působ, jak vstoupit do ticha. Meditace nám pomáhá dosáhnout ticha soustředěným, cíleným způsobem. Často se však stává, že když se soustředíte na ticho uvnitř, začnete si uvědomovat hluk abstraktní mysli a skrytě či otevřeně začnete s jejím chaosem a s obrazy minulosti nebo budoucnosti bojovat.

Meditace však nemá s ovládáním mysli nic společného.

„Pokud vstoupíte do války s myslí, zůstanete ve válce navždy.“ Co se tím myslí – nebojovat se svou myslí, se svými pocity a se sebou samými?

Pokud si nedáte pozor, z meditace se může stát duchovní soutěž- ne mezi vámi a někým jiným, ale mezi pohybem mysli a touhou být tichý. Jenže soutěž není meditace. Snažit se pomocí soustřední potlačit všechny ty nesourodé myšlenky v mysli není meditace, nýbrž koncentrace.

Meditace je hluboký stav naslouchání. To je její jádro: naslouchání tichému prostoru, naslouchání našemu nejhlubšímu místu. To je srdce meditace. Přitom se ovšem nesnažíte prosadit svou vůli, nesnažíte se přimět mysl, aby se přizpůsobila určitému vzorci, ať už je to mlčení, nebo snaha myslet nebo nemyslet podle určitých pokynů.

V meditaci se vzdáváte všech forem konfliktů a dovolíte, aby každá jednotlivá část vaší zkušenosti či vjemu byla přesně taková, jaká je, protože právě tak je správná. Cítíte se tak, jak se cítíte, myslíte tak, jak myslíte, a vaše vnitřní prostředí je v kterémkoli okamžiku takové, jaké je, takže se sním můžete lehce a přirozeně spojit.

Chcete-li tedy naslouchat svému tichému prostoru, musíte ponechat každou část své zkušenosti tak, jak je. Pokud to neuděláte, vstupujete s ní do konfliktu. Snažíte se získat kontrolu nad tím, nač myslíte nebo co cítíte. Meditace znamená vzdát se kontroly, ne ji zdokonalit.

Hloubka vaší meditace závisí na vaší schopnosti naslouchat – a většina lidí při meditaci nenaslouchá. Uvíznou v technice, kterou používají, nebo ve své představě o tom, co je správná meditace, a celou dobu se snaží utišit mysl.

Meditace znamená opustit agendu mysli. Je to přirozený rytmus myšlenek, ke kterému vědomě nic nepřidáváte, nic se nepokoušíte odstranit, nic nepodporujete, ničemu se nesnažíte bránit.

Meditace musí být jemná, nenásilná a plynulá, protože vaše zkušenost se neustále mění. Všechno je v pohybu. Pokud se ho pokusíte zastavit, půjdete proti přirozenému proudu vědomí. V tomto smyslu je meditace umění neodporovat. Je to nejobjektivnější forma praktikování nenásilí a nezasahování.

Meditace znamená vzdát se postoje, kdy se snažíte věci změnit nebo zabránit tomu, aby se staly. Nemůžete se však vzdát něčeho, co jste předtím nepřijali. Nejprve si musíte přiznat jakoukoli touhu a jakoukoli podmíněnou snahu něco ovládat: pozorujte ji, sledujte, jak se projevuje.

Meditace znamená tohle všechno vidět. Je to poznání přirozenosti vaší mysli, schopnost zachytit moment, kdy se mysl pokouší ovládnout sama sebe – kdy se v ní objeví myšlenka, která říká „musím přestat myslet“, což je rovněž myšlenka. Meditace znamená všechny tyto myšlenky vidět.

Jen vidět, nikoli hodnotit. Nepoměřujeme své myšlenky, nerozlišujeme je na dobré a špatné, nebo užitečné a zbytečné. To můžeme dělat jindy. Meditace znamená vidět celou povahu své zkušenosti. Když pozorujete svou mysl, začnete si uvědomovat, že snaha ovládnout ji plodí nové konflikty, a pokud jste příliš rigidní, dosáhnete jen toho, že se tato rigidita hlouběji vryje do vyšší mysli a těla.

Když se v pozorování mysli zdokonalíme, když dospějeme k tomu, čemu buddhisté říkají „jednobodová pozornost“, otevře se nám přístup k ještě hlubšímu stavu vědomí a k ještě hlubšímu tichu.

Meditace je jako nastoupit do výtahu a sjet do suterénu; je to ponoření se do naší vědomé zkušenosti bytí. Nemusíme vědět, jak se to dělá, protože žádné „jak“ neexistuje. To, co nám umožňuje vstoupit do hluboké meditace, není nějaký úkon, není to něco, co děláme. Je to spíše to, co neděláme a co necháváme probíhat.

Meditace je umění vzdát se veškeré činnosti.

Adyashanti, Nejdůležitější věc Objevování pravdy v srdci života