K zamyšlení

„Jakmile poznání dosáhne jistého stupně, nikdo a nic tě nemůže zachránit před pádem do prázdnoty – do sebe. Budeš se ze začátku cítit zcela osaměle, nebudeš mít žádnou motivaci, naději a směr, jak pokračovat dál. Doslova se ti zhroutí dosavadní svět i to, v co jsi bláznivě věřil. Vztahy s ostatními již nebudou takové, jako dříve.
Najednou budeš chtít osekat vše, co není přirozené a autentické. Nestrpíš žádné nánosy umělého chování a přetvářek. Po jistý čas tě může navštívit sklíčenost z vlastní prázdnoty a možná se pod jejím tlakem budeš snažit oživit svou známou identitu. Třeba přijde i snaha vrátit se k tomu známému obrazu, který jsi kdysi vnímal v zrcadle.
Nebudeš moc pochopit, proč už tě nezajímá to, co tě vždy zajímalo, proč se bezhlavě nedokážeš zamilovat a trápit se tím, proč raději trávíš čas se sebou, než ve společnosti.
Budeš se prázdnotě bránit a utíkat před ní k nějakému rozptýlení.
Strach z toho, co bude, tě dost pravděpodobně i ochromí.
Jsi však na jediné správné cestě, která vede z pout fyzické reality. Přišel čas největší vnitřní revoluce, začíná tvé probuzení ze snu, který tě dočasně zhypnotizoval.
Jsi na cestě do svého pravého doma – na cestě k sobě samotnému. Tato transformace tě nakonec naplní vnitřní spokojeností.
Budeš vnímat svět opět jako „ten“ svět, jen tvůj starý úhel pohledu bude rozmačkán a rozdrcen na kusy.
A v té zdánlivé nicotě, která tě dříve děsila, najdeš tolik hledaný klid a porozumění pro okolní svět. Zjistíš, že vše je v pořádku takové, jaké to je, a „necháš to tak být“.
Stane se z tebe poutník fyzickou realitou trvale zabydlený v Lásce – v sobě.
Potom už nebudou žádné otázky, protože jsi zjistil, že neexistují žádné odpovědi.
Dorazil jsi domů, je konec hledání..“