Dobré ráno, Velký Otče.
Už je to velmi dávno,
co jsem vstoupila do tohoto života
a vzala na sebe kůži,
abych na dvou nohou kráčela
tímto Stvořením.
Jak nádherný čas to byl!
Učil mě jak dýchat,
jak vnímat a cítit,
a o tom, jak skrze mé srdce pečovat.
A tak jsem kráčela
Indiánskou stezkou dobrého života,
dívala se kolem a snažila porozumět
jejím tajemstvím a mystériím.
A Ty jsi ke mně promlouval větrem,
a zpíval jsi mi zvuky ptáků.
A přinášel jsi mi výzvy,
abych s ještě větší upřímností
naslouchala poselství, které jsi mi přinášel.
Kráčela jsem tou Cestou dál.
V jednu chvíli jsem prošla
zákrutou v půli této Cesty
a začala jsem nacházet tajemství
Ducha v mně samotné.
A kráčela jsem dál,
někdy slepá či hluchá,
někdy bolavá.
Se svými strachy jsem však bojovala,
objala svou nevědomost,
a pokračovala stále dál.
Moje děti a má rodina stály při mně,
a v těch posledních letech
jsme se poznali lépe než kdy předtím
– neboť se část naší nepravdivosti rozpustila –
a já kráčela dál.
Šla jsem dál touto Cestou vedoucí k Tobě.
K jinému světu, který se s každým krokem přibližoval.
Jak jsem se blížila ke dveřím Velkého Ducha,
občas se ve mně vzedmul strach…
Něco mě však volalo kupředu.
Každý den vycházela Jitřenka.
Mým středem a kompasem byla má modlitba.
Kráčela jsem dál,
až jsem uslyšela Píseň Matky.
Její náruč mě objala,
už jsem nekráčela, neboť mě nesla
přímo ke dveřím.
Když se dveře otevřely,
slyšela jsem Její Píseň.
A Její Píseň mě pozvedla
a já se mohla vznést…
~ Jyoti (Jeanine Prevatt, Ph.D.) – autorka knihy Anděl zavolal mé jméno, duchovní učitelka a spoluzakladatelka spirituální komunity Kayumari
Přidat komentář