Začněte tam, kde jste…

Život je hledání – nepřetržité hledání, zoufalé hledání, beznadějné hledání, hledání něčeho, co nevíte, co je. Zakoušíte hluboké nutkání hledat, avšak nevíte, co hledáte. Existuje jistý stav mysli, v němž vám nic z toho, čeho dosáhnete, nedodá uspokojení. Zdá se, že lidským osudem je pocit marnosti, protože vše, co získáte, ve chvíli, kdy to získáte, ztratí svůj význam. Začněte hledat znovu.
Hledání pokračuje, bez ohledu, zda něčeho dosáhnete, či nikoliv. To, co máte, nebo nemáte, je vedlejší – hledání pokračuje tak jako tak. Hledají chudí, hledají bohatí, hledají nemocní, zdraví, mocní, lidé bez moci, hloupí i moudří – a nikdo přesně neví co.

Tomuto hledání – co je a proč existuje – je nutné porozumět. Zdá se, že v lidské bytosti, v lidské mysli, existuje mezera. Zdá se, že v samé struktuře lidského vědomí se nachází díra, černá díra. Stále do ní něco odhazujete a tyto věci se ztrácejí. Je to, jako by tuto díru nic nenaplňovalo, jako by nic nepomáhalo k jejímu naplnění. Je to velmi horečné hledání. Hledáte v tomto světě, hledáte na onom světě. Jednou se to snažíte nalézt v penězích, moci, slávě, podruhé v Bohu, blaženosti, lásce, meditaci, či modlitbě. Hledání však pokračuje. Vypadá to, že člověk je hledáním posedlý.

Hledání vám nikdy nedovolí, abyste se nacházeli tady a teď, protože vás vždy vede někam jinam. Hledání je projekce, touha, představa, že to, co potřebujete, se nachází někde jinde – že to existuje, ale že to existuje někde jinde a nikoliv tam, kde jste vy. Zcela jistě to existuje, avšak ne v tento okamžik – nikoliv nyní, ale někdy jindy. Nachází se to jinde, v jiné době, nikdy ne tady a teď. Dotírá to na vás, postrkává vás to a popotahuje. Přivádí vás to k čím dál tím většímu a většímu šílenství. Dohání vás to k nepříčetnosti. A nikdy to nedojde naplnění.

Kdysi jsem slyšel tento příběh o velké súfijské mystičce, která se jmenovala Rabia al-Adawia:

Jednou večer, když zapadalo slunce a jen již spoře osvětlovalo cestu, lidé našli Rabiu, kterak sedí na silnici a něco hledá. Byla již stará, měla slabé oči a špatně viděla. Sousedé ji tedy chtěli pomoci. Zeptali se: „Co hledáš?“ Rabia odvětila: „To je vedlejší. Hledám – jestliže mi můžete pomoci, pomozte mi.“ Lidé se zasmáli a odpověděli: „Rabio, zešílela jsi? Říkáš, že naše otázka je vedlejší. Jak ti však máme pomoci, jestliže nevíme, co hledáš?“

Rabia pravila: „Dobrá tedy – jen abych vás uspokojila – hledám jehlu.“ Lidé jí začali pomáhat, ale okamžitě jim došlo, že silnice je obrovská a jehla nepatrná. Proto se jí zeptali: „Řekni nám prosím, kde přesně jsi svou jehlu ztratila – řekni nám přesnou, konkrétní polohu – protože jinak je to velmi obtížné. Silnice je široká, a můžeme tak hledat a hledat donekonečna. Kde jsi tu jehlu ztratila?

Rabia odvětila: „Opět se ptáte na něco nepodstatného. Jak to souvisí s mým hledáním? Lidé se zastavili a řekli: „Ty jsi zcela jistě zešílela! Rabia pravila: „Dobrá – jen abych vás uspokojila – ztratila jsem ji ve svém domě.“ Lidé se otázali: „Proč ji potom hledáš zde?“

Říká se, že Rabia odpověděla: „Protože tady je světlo, zatímco v mém domě světlo není.“

Tato alegorie je velmi významná. Zeptali jste se někdy sami sebe, co vlastně hledáte? Zkusili jste o to, co je předmětem vašeho hledání, hluboce meditovat? Nikoliv. Dokonce i když to, co hledáte, občas nejasně a mlhavě tušíte, nikdy to není přesné, nikdy to není konkrétní. Zatím se vám to nepodařilo definovat.

Pokusíte-li se to definovat, pak čím víc to budete definovat, tím silněji budete pociťovat, že hledat nemusíte. Hledání může pokračovat jen ve stavu nejasnosti, ve stavu snění. Jestliže nejsou věci zřejmé, pokračujete prostě ve svém hledání, hnáni nějakou vnitřní potřebou a tlačeni vnitřním nutkáním. Jedno je vám jasné: potřebujete hledat. Je to vnitřní potřeba. Nevíte však, co hledáte. A pokud nevíte, co hledáte, jak to můžete nalézt?

Je to zastřené – myslíte si, že řešení se nachází v penězích, moci, slávě či váženosti. Pak se ale podíváte na lidi, již jsou vážení, kteří jsou mocní, a hned spatříte, že i oni hledají. Spatříte pohádkově bohaté lidi, ale i ti hledají. Hledají až do konce svého života. Bohatství ani moc vám tedy nepomohou. Hledání pokračuje navzdory tomu, co máte.

Musíte tedy hledat něco jiného. Tato jména, tyto nálepky – peníze, moc, sláva – existují jen proto, aby uspokojily vaši mysl. Pomáhají vám pouze získat pocit, že něco hledáte. Toto něco je stále nedefinované, je to jen velmi nezřetelný pocit.

Prvním krokem opravdového hledače – hledače, který se stal trochu pozorným a bdělým – je definovat hledání, jasně formulovat to, co to je. Jeho první krok je, že to vynese ze snícího vědomí, s hlubokou pozorností se s tím střetne, bezprostředně to prozkoumá. postaví se tomu. Okamžitě tak začne docházet ke transformaci. Jestliže začnete své hledání definovat, začnete o něj ztrácet zájem. Čím více jej definujete, tím menší bude. A jakmile zřetelně poznáte, co hledání je, náhle se rozplyne. Hledání existuje jen tehdy, jestliže nejste pozorní.

Zopakuji to ještě jednou: hledání existuje jen tehdy, jestliže spíte. Existuje, jen pokud nejste vědomí. Hledání existuje pouze ve vašem nevědomí. Hledání je nevědomím vytvářeno.

Ano, Rabia má pravdu. Uvnitř není světlo, a protože ve vašem nitru není světlo ani vědomí, hledáte samozřejmě venku, poněvadž vám to tam připadá jasnější.

Všechny naše smysly jsou nasměrovány ven. Oči se otevírají ven, ruce se pohybují, rozpřahují vně, nohy se pohybují navenek, uši naslouchají vnějšímu hluku, zevním zvukům. Vše, co můžete použít, se otevírá směrem ven. Všechny naše smysly jsou extrovertní. Začínáte hledat tam, kde vidíte, cítíte a dotýkáte se. Světlo smyslů směřuje ven a hledající se nachází uvnitř.

Je nutné, abyste tuto dichotomii pochopili. Hledající se nachází uvnitř, avšak proto, že venku svítí světlo, začne být ctižádostivý a snaží se tam nalézt něco, co by ho naplnilo. K tomu nikdy nedojde. Nikdy k tomu nedošlo. Nemůže k tomu dojít už kvůli přirozenosti věcí – jestliže totiž nehledáte hledajícího, veškeré hledání je nesmyslné. Dokud nepoznáte, kdo jste, veškeré hledání je marné, protože neznáte toho, kdo hledá. Jak se můžete pohybovat správným směrem, ve správné dimenzi, aniž byste znali hledajícího? To je nemožné. Věci by měly postupovat krok za krokem.

Tyto dva body jsou velmi důležité: za prvé si zcela ujasněte, co je váš cíl. Neklopýtejte v temnotě. Zaměřte svou pozornost na cíl: co skutečně hledáte? Někdy se totiž snažíte najít jednu věc, a hledáte přitom zcela něco jiného. Potom nebudete naplněni ani v případě, že uspějete. Viděli jste lidi, kteří mají úspěch? Můžete nalézt někoho, kdo by selhal ve větší míře? Úspěšný člověk je na konci pokaždé vržen sám k sobě a pak prožívá pekelná muka, poněvadž promrhal celý svůj život. Hledal a hledal, riskoval všechno, co měl. Teď dosáhl úspěchu a jeho srdce je prázdné, duše postrádá smysl.

Na prvním místě tedy musíte zjistit, co přesně hledáte. Na tom trvám, protože čím více zaměříte zrak na předmět svého hledání, tím více se počne tento předmět rozplývat. Budou-li na něj vaše oči zcela zaměřeny, nebudete mít najednou co hledat. Váš zrak se okamžitě začne obracet směrem k vám. Jestliže neexistuje předmět hledání, pokud se všechny předměty rozplynuly, nastává prázdnota. V této prázdnotě dochází k přeměně, k obrácení se do nitra. Najednou začínáte pozorovat sami sebe. Ve chvíli, kdy není co hledat, vzniká nová touha – touha poznat toho, kdo hledá.

Najednou jste si uvědomili, že už nyní zbývá poznat jedinou věc – „Kdo je tento hledající v mém nitru? Co je za tou energií, která touží hledat? Kdo jsem já?“ – dochází ke transformaci. Všechny hodnoty se najednou změní. Začnete se pohybovat směrem do nitra. Rabia už nesedí na silnici a nehledá jehlu, jež se ztratila někde v temnotě její vlastní duše.

Jakmile se začnete obracet do nitra… Na začátku je to velmi temné, Rabia má pravdu, je to velmi, velmi temné. Někdy, když vstoupíte do domu či pokoje z prosvětlené silnice, kde pálí slunce a je velmi jasno, připadá vám váš pokoj velmi temný. Vaše oči už uvykly jasnému, zevnímu světlu. Je-li velmi jasno, zornice se zúží. V temnotě se zornice musejí uvolnit, v temnotě je zapotřebí větší štěrbiny. Při světle stačí malá štěrbina. Takto funguje fotoaparát a takto funguje i vaše oko. Fotoaparát byl zkonstruován podle toho, jak funguje lidské oko.

Vstoupíte-li tedy náhle zvenku do svého domu, připadá vám temný. Jestliže se však na chvíli posadíte, temnota se pozvolna rozplyne. Dům se projasní, vaše oči si zvyknou. Meditace není nic jiného, než přizpůsobení zraku, upravení vaší schopnosti vidět, vašich očí. Temnota pozvolna přestane být temnou. Začnete vnímat, jak vás zaplavuje jemné světlo. A jestliže ve svém pohledu do nitra vytrváte – vyžaduje to čas – začnete v něm postupně a pomalu vnímat nádherné světlo. Není to agresivní světlo jako sluneční svit. Toto světlo je spíše jako zář měsíce. Neplane, neoslepuje, je velmi chladné. Není žhavé, ale velmi soucitné, velice uklidňující. Je to balzám.

Jakmile si na vnitřní světlo zvyknete, pozvolna shledáte, že jeho zdrojem jste vy sami. Hledající je hledaným. Spatříte, že poklad se nachází ve vašem nitru a že celý problém spočíval v tom, že jste se poklad snažili nalézt venku. Hledali jste jej ve vnějším světě a on po celou dobu ležel ve vašem nitru. Celou dobu se nacházel zde, uvnitř.

Všechno je vám k dispozici, ve stejné míře jako Buddhovi, Ball Šemovi, Mojžíšovi, či Mohamedovi. Pokud jde o poklad, nejste chudší, Bůh nikdy nestvořil chudého člověka.

K tomu nedochází. Nemůže k tomu dojít, protože Bůh vás stvořil z vlastní  bohatosti. Jak by mohl stvořit chudého člověka? Jste jeho hojností, jste součástí existence. Jak byste mohli být chudí? Jste bohatí, nesmírně bohatí. Jste bohatí stejně jako příroda sama.

Díváte se však špatným směrem. Váš směr je chybný. Proto vám to uniká. A není to tak, že byste v životě neuspěli – můžete dosáhnout úspěchu. Stále však budete lidmi, kteří selhali. Nic vás neuspokojí, protože ve vnějším světě nemůžete dosáhnout ničeho, co by se vnitřnímu pokladu, vnitřnímu světlu a vnitřní blaženosti mohlo rovnat.

Osho