O citové závislosti

Každý citově závislý má svůj vlastní příběh plný nástrah, který ho přivedl k přesvědčení, že nesahá ostatním ani po paty a že pro ně musí dělat i nemožné, aby si zasloužil jejich lásku. Nehraje roli, jak přišel k břemeni citové závislosti, důležité je, že se musí odpovědně tohoto vlivu zbavit.

Claudette Rivest říká: „Pocit opuštěnosti a potíže, které nastávají při rozchodech, jsou spletitým způsobem spojené s prvotní zkušeností vztahu s matkou nebo její náhradou.“
Přiznat si strach ze samoty je gesto, které dokazuje, že sami sebe dobře známe, a je to gesto výrazně autentické.
Je to první krok k ochočení naší vnitřní nestálosti, kdy prcháme při prvním náznaku připoutání nebo se bezhlavě vrháme do slepé uličky.

Tento nezměrný strach ze samoty a opuštění, který paralyzuje citově závislého, je doprovázen potlačeným vztekem, který se nikdy nemohl projevit. Možná se datuje od chvíle, kdy se rodiče „kvůli mně rozvedli“. Nebo pochází z doby, kdy jsme ztratili někoho tak drahého, že ani láska celého světa ho nemůže nahradit. Nepokládám za realistické hledat u někoho jiného to, co mi chybí uvnitř. To je kompenzace, která nikam nevede.

Pokud se snažíme kompenzovat ztrátu blízkého přítomností někoho jiného, ztrácíme čas a energii. Je lepší nechat si uvnitř sebe prostor pro ty, kteří z našeho života zmizeli, a ještě větší prostor pro novou lásku nebo rodící se přátelství. Takto se loučíme s „dokonalým“ světem, s „dokonalou“ rodinou a akceptujeme, že v životě má svůj podíl i utrpení.

Emocionální úzkost spojená se strachem z opuštění je strašná zkušenost, to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti.
Tolik to bolí, že se potom různými lstmi snažíme tomuto hlubokému mučivému zážitku vyhnout. Ale dokud před ním budeme utíkat, tento strach nás bude bez ustání pronásledovat. Abychom ho přežili, musíme se s ním konfrontovat, musíme ho rozluštit, dívat se na něj zpříma a dlouze. Když to uvnitř vře, hlava mluví k srdci. Veškerá zadržovaná bolest potřebuje ven prostřednictvím slz. Tak se jí zbavíme, pocítíme osvobození a můžeme se otevřít čisté lásce a neúplatnému přátelství.

Občas nestačí pořádně se vyplakat. Procházíme procesem, který vede k sebepřijetí. Je třeba uvolnit sevření, opustit některá zavádějící přesvědčení. Nejdůležitější etapou je uvědomit si existenci toho hrozného strachu z opuštění a samoty.
Proti samotě nezískáme imunitu tím, že budeme dohlížet na to, aby se nám partner ani o kousek nevzdálil, ale že s jistotou neopustíme sami sebe, ať se stane cokoli.
To znamená, že lidé v našem životě přicházejí a zase odcházejí, zatímco my zůstáváme věrní sami sobě.

Tím, že pěstujeme bezpodmínečnou lásku k sobě samému, sebeúctu, že máme rádi sami sebe jakožto nedokonalou, zajímavou a statečnou bytost, přežijeme ztráty, rozchody a zrady.
Jsme ta pravá osoba k hýčkání vlastního vnitřního dítěte, k vítání své odvahy a odhodlanosti, ke slibu, že se o sebe postaráme, ať se děje cokoli. Probouzíme tedy lásku, kterou jsme tolik potřebovali. Jednáme jako rodič plný něhy, schopný reagovat na naše potřeby.
Dospělý člověk takto objevuje, že ve světě dospělých je mnoho zdrojů, s nimiž se může nově rozvíjet, zdrojů, k nimž předtím neměl přístup. Věznila ho totiž bezmoc vyplývající z dětství. Můžeme se nyní o sebe postarat jako nikdy předtím, máme k tomu prostředky a nezbytné zdroje jsou na dosah ruky.
Můžeme se o sebe postarat jako ti, kteří to měli udělat a neudělali, a vybudovat si vnitřní jistotu.
Můžeme začít důvěřovat životu.“

Z knihy: Citová závislost: jak se z ní vymanit, z originálu: De la dépendance affective à la recouvrance
Autorka: Marie-Chantal Deetjens

www.eliskadvorak.cz