Inspirace

Je to také období tradičních půstů, které v naší době nahradilo slovíčko „detox“. Mně se ale mnohem víc líbí naše krásné české slovo půst. Připomíná nám totiž, že se můžeme „pustit“. Alespoň na několik dní či týdnů v roce můžeme opustit zajeté vzorce chování a nahlédnout do sebe ve ztišení a usebrání se, když se pouštíme věcí, které nám už neslouží a zatěžují nás, ať už psychicky či fyzicky. Ulehčujeme a ulevujeme tělu lehkou stravou, uchylujeme se k bylinkám, které usrkáváme a odkládáme tučné nánosy díky omezení se v přejídání.

Není od věci si připomenout, že to stejné můžeme udělat i pro svoji duši.

V poslední době trpíme „informační bulimií“.

Díky nekonečným „feedům“ se prežíráme informacemi a pak se vrháme na své sociální sítě, které používáme jako záchod, kam se chodíme vyzvracet ze všeho toho informačního obžerství.

A že nám to jde! Nutkání krmit se informacemi těžko ovládáme. Bojíme se, že když se přestaneme krmit, uteče nám něco moc důležitého a náš život nikdy nebude překrásný a báječný, morálně na výši a tak vůbec instagramově vyšperkovaný. Náš feed přetéká vybranými lahůdkami, které nám nepřetržitě servíruje až do postele.

„Ještě jedno meme a teď už na to konečně kápnu!“, říkáme si před spaním.

Denně spořádáme víc než ten insta-gram tipů, jak žít, co si myslet, koho milovat, koho nenávidět, kam jít, kam nejít, co sníst, co nesníst, kam jet na dovolenou, čemu se vyhnout, co udělat, koho volit, co si určitě koupit, abychom byli in…abychom jako lidé obstáli a nebyli out. Úplně mimo, vole…

Noříme se do svých feedů jako do přeplněných ledniček a ládujeme se seč nám síly stačí.

Vír myšlenek v on-line světě nikdy neustává…a tak víříme a věříme čemukoliv, co se právě servíruje.

Na chvíli opustit to víření se zdá jako nadlidský úkol.

Co když nám uteče právě ta nejdůležitější informace ze všech? Co když jsme už jen kousíček od rozlousknutí celosvětového spiknutí?! Co když pravda, ta jediná pravá pravda, se skrývá za tím jediným kliknutím?

Takový strach. Pustit si místo televize, streamu, podcastu, živého vysílání…do života ticho.

Ticho, ve kterém je vždy spousta otázek a odpovědi nepřicházejí instantně, ale rodí se z trpělivosti a odříkání? Odříkáváme, co nás naučili, co nám naservírovali a copak nějaké kritické myšlení? Čert ho vem.

A tak čert bere a málo dává…

Dávíme zaručené informace horem dolem a spokojenější však nejsme. A málo z těch zaručených informací přitom prošlo našima skutečnýma rukama…nedotkli jsme se jich tady a teď. Jsou jen zprostředkované prostředníky, o jejichž úmyslech nemáme ani tucha.

Pokojní nejsme už vůbec.

Jakpak by ne, když v těch našich maličkých pokojích je s námi skrz obrazovky celičký svět vykreslený v těch nejhrůznějších barvách.

A za okny zatím kvetou lísky, bledule a sněženky. Z půdy se dere Život a ptáci štěbetají o dobré zprávě.

O tom, že Život neustává a nepolevuje v bytí řídíce se prastarým řádem.

Řadíme se do svých škatulek, abychom údajně nesešli z cesty. Kam jde dav, chceme jít s ním, i kdyby to bylo až na dno samotného pekla. Bez přemýšlení. Bez rozhlížení.

A algoritmus vybírá naše škatule pečlivě, aby nám sedly na míru.

Copak nějaký mír? Ten neprodává. Je třeba neustále se hašteřit, bojovat a obhajovat škatulata, hejbejte se.

Vykrmovat své ovečky na porážku.

Protože sešly-li by z předem naonlajnované cesty plné těch nejvybranějších informací přetékajících hlavně vitriolem, možná by mohly objevit i jiný svět…

Svět, ve kterém informační půst, znamená pouštět si k sobě jen tolik, kolik skutečně potřebujeme.

Svět, ve kterém informace nepotřebují „zaručené zdroje“, ale jsou podepřené samotnou skutečností, osahané, odžité, nezkopírované.

Svět, ve kterém nás nikdo on-line nemusí přesvědčovat o té jediné správné pravdě, protože my sami jsme jí svědky v samotném světě utváření.

Svět, ve kterém stojíme tváří v tvář sobě i druhým.

A tvoříme pravdivým zakoušením na vlastní kůži. Jsme očitými svědky Života v jeho nekonečných proměnách.

A utváříme si své názory podle toho, co skutečně vidíme vlastníma očima ve svém zorném poli, které není algoritmy zúžené a deformované nám na míru…

Pustíme se do půstu?

Nebo se budeme dál bát? Dál se přežírat a zvracet?

A ztrácet cenný čas svých životů v beznadějném boji on-line, kde vítězí hlavně obchodník sbírající naše data?!

Zanechat stopu v lese, na louce, u řeky.

A nikdo o tom neví…

Jen my, protože jsme tam šli. V té tichosti. V tom pustém půstu, který je pustý jen zdánlivě…

Rozehrává totiž tóny melodie, kterou lze slyšet jen tak, že do ní vstoupíme celou svou bytostí. A tak nastražíme d-uši a jsme na stráži před tím, co k nám proniká.

Bez vodítka. Off-line.

Bez nalajnovaných čar a kouzel internetových mágů.

Jen tak. Jako lidé. Kteří se už nebojí ticha, protože ví, že v něm jsou odpovědi…

S láskou M.