K zamyšlení

“Zdravá žena je hodně podobná vlku: je zdatná, má ohromnou životní sílu, je životodárná, je si vědoma svého území, je vynalézavá, věrná, toulá se. Avšak oddělení od divoké povahy má za následek, že ženská osobnost slábne a vytrácí se, stává se přeludem. Nejsme přeurčeny k tomu, abychom byly slabé, s křehkými vlasy, neschopné vyskočit, pronásledovat, rodit, tvořit nový život. Když život ženy stagnuje nebo je naplněn nudou, nastává čas, aby se objevila divoška – je čas, aby tvůrčí funkce duše vyplula ke své deltě.Jak divoška (slovo divoká ve smyslu žijící přirozený život) ženy ovlivňuje? S divokou ženou jako přítelkyní, vůdkyní, vzorem a učitelkou vidíme nejenom fyzickým zrakem, nýbrž i intuitivně. Když zapojíme intuici, jsme pak jako hvězdnatá noc: díváme se na svět tisícero očima.
Divoška v sobě nese hojivé prostředky – má vše, co žena potřebuje k tomu, aby se realizovala, vše, co žena potřebuje znát. Skrývá v sobě léky na všechno. Chová příběhy a sny, slova a písně, znamení a symboly. Je jak prostředkem, tak cílem cesty.
Spojit se se svou instinktivní podstatou neznamená všechno převrátit, změnit vše zleva doprava a z černé na bílou, přestěhovat východ na západ, chovat se bezuzdně a bláznivě. Neznamená to zahodit základní společenská pravidla nebo se stát méně lidskou bytostí. Znamená to pravý opak. Divoká příroda má v sobě obrovskou čestnost.
Znamená to vymezit své území, nalézt svoji smečku, ve svém těle přebývat se samozřejmostí a hrdostí bez ohledu na dary těla a jeho omezení, znamená to mluvit a jednat sama za sebe, být vnímavá, ostražitá, čerpat z vnitřních ženských sil a smyslů, znamená to schopnost vžít se do svých cyklů, najít místo, kam patříme, s důstojností růst a zachovat si co možná nejhlubší vědomí.
Ona je silou života-smrti – života, je inkubátorem. Je intuicí, bystrozrakou a vnímavou posluchačkou, je věrným srdcem. Povzbuzuje ženy k tomu, aby rozuměly mnoha jazykům, aby poznaly mluvu snů, vášně a poezie. Šepotá v nočních snech a na území ženské duše za sebou zanechává chomáče vlasů a blátivé stopy. Ty naplňují ženy touhou ji nalézt, osvobodit ji a milovat.

Ona je našimi představami, pocity, naléháním a vzpomínkami. Byla ztracena a zpola zapomenuta po dlouhý, předlouhý čas. Je zdrojem, světlem, nocí, temnotou a svítáním. Je vůní mokré měkké země a zadní nohou lišky. Ptáci, kteří nám vyprávějí tajemství, přináležejí k ní. Ona je hlasem, který říká: Tudy, touto cestou.
Ona je ta, která hřmí, když se děje bezpráví. Otáčí se jako obrovské kolo. Je tvůrkyní cyklů. Pro ni opouštíme domov, abychom ji hledaly. K ní domů se vracíme. Ona je vlhkým kořenem všech žen. Ona je tím, co nás žene dál, i když si myslíme, že žádná cesta dál nevede. Je inkubátorem drobných nevybroušených nápadů a podnětů. Je myšlením, které o nás přemýšlí, my jsme myšlenkami, které se jí honí hlavou.
Kde divoká žena žije? Na dně u studny, u pramenů, v éteru mimo čas. Žije v slze i v oceánu. Žije v kůře stromů, která růstem praská. Je z budoucna a z počátku věků. Žije v minulosti, odkud ji přivoláváme. Žije v přítomnosti a nechává si židli u našeho stolu, stojí v řadě za námi a je na cestě před námi. Je v budoucnu a kráčí pozpátku časem, aby nás teď vyhledala.“

Úryvek z knihy Clarissy Pinkoly Estés- Ženy, které běhaly s vlky.