Aktuálně na nebi…
13.května, Slunce tančí s Uranem…možná je to tango a možná to je jakýsi bezejmenný techno soundsystem
Co můžeme ode dneška čekat? Úplně všechno, a ještě víc. To, co hledáme, je mimo naši komfortní zónu, mimo sílu zvyku. Možná bychom konečně rádi změnu. Pohnout se. Vyjít vstříc zajímavé a zářící budoucnosti. Ale chceme ji vůbec, na té opravdu základní úrovni? Nejsme na ni prostě jen líní? Nejsme tak strašně moc zvyklí na status quo, na to, že „takhlesetotudělalovždycky“, že nakonec sami sebe přesvědčíme, že nám to za to nestojí?
Ano, dnes bychom se měli stát rebely a revolucionáři. Dnes bychom si měli posvítit na všechno, co je pohodlné, setrvačné, líné, požitkářské…na to, jakým způsobem sestupujeme do hmoty, jak s ní operujeme, čemu podléháme, do čeho se necháváme zatahovat. Ale dříve, než budeme hledat třísku v oku svého bližního, bychom si měli uvědomit, že to, co stopujeme, jsme my sami. Je to naše lenost, pohodlnost, nechuť se zvednout a jít dál, když máme všechno téměř na zlatém podnosu, když tu jsou nějaké ty jistoty. Měli bychom se konečně probudit a rozvzpomenout si na to, proč tady na zemi vlastně jsme. Jsme tu, protože jsme s tím souhlasili. Všichni. Účastnit se té nejvelkolepější mise, pozvednutí vibrací planety Země, změny jejího směřování. Jsme tu, abychom ukázali, že takhle už ne, a jinak ano. Fígl spočívá v tom, že jsme přesvědčeni o tom, že pro to musíme něco „udělat“, že je celý život o nějaké činnosti, a že když budeme dobře vědět co a jak, bude to dobré. Ale ono to takhle nefunguje. Jsme dokonalé lidské bytosti, hotové, není třeba nic přidávat ani ubírat. Stačí jen „být“. Stačí jen dělat „to své“, držet se své energie, nesnažit se následovat cestu nikoho jiného, a hlavně se zbavit přesvědčení o vlastní nedostatečnosti, nedokonalosti a potřeby něco opravovat. Jediné, co je třeba „opravit“, jsme my sami, a není to ani tak o nějaké opravě, jako spíš o deprogramování. Odnaučení se všeho možného, o čem jsme si mysleli, že potřebujeme.
To největší rebelství spočívá v tom, že nesáhneme po tom, co je nám známé, na co jsme zvyklí. Ale v tom, že v každém okamžiku života reagujeme, jako by to bylo znovu poprvé. To se nejlépe dělá tak, že žijeme v přítomnosti, v „tady a teď“. Nevíme předem, jak zareagujeme, ale víme, že zareagujeme ze své nejvnitřnější podstaty a autenticity. Nemusíme to „hledat“, všechno to v sobě už dávno máme. Jen prostě a jednoduše, pojďme trochu víc do hloubky. Z hlavy do srdce a do těla a ještě hlouběji. Do instinktů. Do hmoty. Do „zvířecího“ vnímání.
A víte, jaká je úplně ta největší rebelie? Neztotožňovat se ani s rebelií! Když chcete, tak se vzbouříte, a když ne, tak se prostě zařadíte a omezíte. Ve skutečnosti totiž „tam venku“, ve světě, není nic a nikdo, kdo by vás mohl omezit. Protože svobodní už jste, svobodní už jste se narodili a není to nic, co se musíte učit, spíš je třeba se na to znovu rozvzpomenout. Když se necháte svobodně a bez odporu, ze své vůle a vnitřního přesvědčení, spoutat, jste ve skutečnosti mnohem svobodnější než někdo, kdo takzvaně bojuje a rebeluje, ale dělá to „protože se to tak dělá“ a nikoliv „protože to tak on cítí“. Znovu opakuji, nemusíte nic dělat, o nic usilovat, spíš naopak, je třeba ubrat, zahodit jakákoliv přesvědčení, zvyky, cokoliv naučeného, a následovat jen instinkt. Instinkt vám řekne, kudy jít. A díky tomu, že jste dokonale nepředvídatelní, tak vás není ani „za co chytit“, všechno vámi projde skrz.
Afirmace pro dnešní den: „Jsem to, co jsem. Jsem to, co nepotřebuje obhajoby ani omluvy.“ Svobodný jsem se narodil a je na mně, zda svobodný i umřu. Svoboda je to, co se nerozdává, ale bere. A není to nikde „tam venku“, je to ve vás samotných.
Foto credit: vincenzo-di-giorgi-51527-unsplash
Přidat komentář