K hlubšímu zamyšlení

*

Individuaci chápu jako proces tvarování, v němž se z nás svět čili božství v pohybu čili Tao pokouší vydestilovat naši unikátní svébytnost, vaše Já, vaši esenci, vaši osobnost. Pokud tuto cestu následujeme až do morku kostí, tzn. nechápeme ji jako intelektuální diskurz, ale jako skrz-naskrz osobní zkušenost, objevíme cestou k vlastní jedinečnosti i něco o tom, co je to svět a co je to Tao, zahlédneme (možná) kousek přediva univerzálních zákonitostí, protože o ně cestou mnohokrát nějak zakopneme – přitom za nimi ale nejdeme; neříkáme si: jdu poznat Tao nebo Univerzum, protože to by bylo trochu nabubřelé – jak může toto ‚omezené se savčím mozečkem cosi‘ nahlížet ‚kosmické‘?
Poznat sebe je cíl skromnější a reálnější. Jung cestou zakopl o pár archetypů – úhelných kamenů kolem všech cest – a trochu nám o nich poreferoval. Nemyslím si, že chtěl vytvořit nové náboženství. Myslím si, že nám chtěl usnadnit cestu. Minimálně sdílel svou zkušenost.

Individuaci chápu jako broušení diamantu ve výbrusu světa. Tím světem jsou všichni lidé a všechny události, které se právě teď právě nám dějí a to precizně a na míru. Neexistuje chyba, neexistuje omyl ve smyslu, že se ‚něco stát nemělo‘. Vše se brousí o vše naprosto dokonale. Vesmír je nedokončený diamant, který se stále brousí sám o sebe. Jeho nedokončenost (nedokonanost, nedokonalost) mu dává svěžest a nás samé vybízí ke kreativitě, abychom toto celé dílo doplnili. Čím? Právě skládankou sebe samých. My jsme to poslední puzzle, které zapadá do obrazu světa. A to puzzle se klube a líhne. V každém teď.

Individuace je klubání na svět. Svět nás ale spolu-utváří. Není to tak, že uvnitř vejce spí dráček, ten je hotový a jednoho dne prostě vyleze. Ne, dráček se stává dráčkem i skrze zásahy zvenčí a skrze své vlastní pohyby. Hliněná váza sladce taje v rukou hrnčíře. Hrnčíř je Tao. My jsme ta váza. Neustále. Čili ono se vše děje nějak samo od sebe. Skoro.

Protože mezi námi a vším ostatním leží Mysl. Velký interpretátor a potlačovatel. Velký konceptualista a velký hledající. Velký vlastník Pravdy a její zvěstovatel. Přes Mysl k vám dění a tvarování Taa doléhá zkresleně; mnohdy k vám vzkaz Hrnčíře dorazí až po letech. Až kdy si jej po letech vylovíme v konstelaci nebo v terapii – konečně se nás jeho ruka přímo dotkne. Už se nás chtěla dotknout tehdy – ale my jsme potřebovali deset let, než nám tento dotek v plném významu došel.

Nyní propukáme v pláč a naše tělo~duše se zalyká v „AHA“, když si vzpomínáme na její (jeho) oči a její (jeho) slova, neboť teprve nyní byla celá lekce pochopena a jeden kruh se uzavřel – jeden kruh se rozplynul – jeden kruh se vrátil domů.

A protože těch kruhů nyní pod sebou vidíme desítky – cožpak můžeme říci – našel jsem pravdu? Komu ji teď poběžím říct? Jakou pravdu? Kde je?

A přece se cosi stalo: hrnčíř se nyní jemně dotknul své vázy. Toť jsi ty – nyní’s zahlédla’s, jak mi kveteš pod rukama. Jsi má květina i váza, nyní vidíš kousek lásky, která tě dovedla až sem.

Individuace je rozvírání květu se všemi okvětními plátky.

Aby právě tato nádherná a divoká květina v poušti na kraji oázy vzešla – co k tomu bylo třeba práce? Říká si Zahradník – Hrnčíř – Stvořitel. ‚Jakým bahnem musela se prodrat skrze podloží? Jaké trny musely obnažit její srdce, než se vystavilo světu v nachovém studu? Jaké všechny překážky jsem této ženě musel postavit do cesty, aby se stala tím, kým teď je? Ale ona pochopila, za ty tisíciletí, roztála jinovatka její pýchy a mé ruce se jí dotkly – a vidíte nyní, co sálá z jejích očí? Diamant. A spousta nachových plátků – a ten smích. Jak se naučila se smát sama sobě? Vidíte to?

A ty, člověče ze Západu, bys chtěl, abych ti stvořil svět hebký a bezbolestný? Kým bys pak byl? Sebou sotva. Jen bys bloudil na obvodu svého Já. Svět, takový jaký je – je udělán tak – aby tě přivedl k sobě, aby tě spoluutvořil a abys spoluutvořil ty jeho‘.