K zamyšlení

„Když začnete skutečně vidět svět takový, jaký je – když se zvedne závoj a vy poznáte syrovou pravdu existence – dostaví se zvláštní druh melancholie. Není to smutek z tragédie nebo ztráty, ale hlubší, existenciální smutek. Je to bolest z toho, že víme příliš mnoho, že vidíme za oponu a uvědomujeme si, že život v celé své složitosti není velkolepý, rozsáhlý epos, jak jsme si ho kdysi představovali, ale spíše soubor tichých, často nenápadných okamžiků.Začínáte chápat, že pohádky, se kterými jsme vyrůstali a v něž jsme věřili – o lásce, štěstí a naplnění – jsou iluzemi, krásnými příběhy, které zjemňují drsné hrany reality. Láska, kdysi považovaná za neustálou, neochvějnou sílu, je křehká. Mihotá se jako svíčka ve větru, je zranitelná časem, vzdáleností, nedorozuměními a přirozenou křehkostí lidských vztahů. Není to věčná síla, kterou příběhy slibovaly; místo toho je to jen chvilková jiskra, něco, co je třeba opatrovat, ať to trvá jakkoliv dlouho, ale nikdy nám doopravdy nepatřila. A s tímto poznáním se v nás rodí tichý smutek – smutek zrozený z vědomí, že nic není trvalé, že všechno, co je nám drahé, je pomíjivé, jako písek proklouzávající mezi prsty.
I štěstí se ukazuje jako prchavé. Přichází v krátkých záblescích, jako když se sluneční světlo prodere skrz mraky v jinak šedivém dni. Honíme se za ním, usilujeme o něj, snažíme se ho zachytit – ale čím víc se ho chytáme, tím víc se zdá, že nám uniká. Štěstí není něco, co bychom si mohli udržet; je to prchavý návštěvník, který přichází a odchází, jak se mu zachce, často ve chvíli, kdy to nejméně čekáme. Čím více se snažíme, aby zůstalo, tím více nám uniká, a v jeho nepřítomnosti cítíme tíhu jeho ztráty ještě hlouběji.
S tímto vědomím přichází hluboký pocit izolace, osamělosti, kterému se nelze vyhnout. Jako byste byli odříznuti od světa, od ostatních, a dokonce i od sebe samých. Rozhlížíte se kolem sebe a vidíte lidi, jak si žijí své životy, aniž by si uvědomovali hlubší pravdy, které nyní nesete, a v tomto vědomí se cítíte osamělí. Není to tak, že byste se chtěli vrátit k dřívější nevědomosti – ale je v tom touha po jednoduchosti, po snadném životě bez tíhy porozumění.
Tato osamělost se netýká fyzické samoty; je to hlubší odloučení, pocit nevázanosti ve světě, který se zdá být známý i cizí zároveň. Můžete být obklopeni lidmi, hlukem, životem – ale je tu část vás, která se cítí zcela odděleně, jako vzdálený pozorovatel, který vše sleduje zvenčí. Jako by vám bylo umožněno nahlédnout za oponu života, a teď už se nikdy nemůžete vrátit k tomu, abyste věci viděli jako dřív.
V tomto smutku, v této osamělosti je však také zvláštní druh krásy. Je to krása jasného vidění věcí, chápání života ne jako série velkých okamžiků, ale jako mozaiky malých, křehkých a pomíjivých zážitků. A v tomto poznání je tichý klid – protože nakonec jsou to právě malé okamžiky, které tvoří strukturu našich životů, krátké záblesky spojení, radosti a lásky, které jsou sice pomíjivé, ale o to cennější pro svou křehkost. Smutek zůstává, ale je zmírněn tímto jemným přijetím, vědomím, že i když život možná není pohádka, jakou jsme si představovali, stále je svým způsobem krásný.“

Zdroj: FB – Conscious souls