S Bohem mezi čtyřma očima

Včera se jsem cestou na přednášku filozofky Anny Hogenové stavila v knihkupectví Academia a jako první mi do očí padla tahle formátem malá, ale obsahem překvapivě silná, knížka. Sdílím zde s vámi první modlitbu, kterou jsem si po otevření přečetla a která nakonec vedla k tomu, že jsem si to útlé dílko koupila.

Modlitba malého človíčka

„Ó, Bože náš a Pane, dělám, co můžu. Moc toho nemůžu, a tak dělám jen málo. Bože, Ty ale víš, že všechno dělám svědomitě. Nemůžeme přece být nejmoudřejší. Každý děláme, co můžeme, a tak i já, ó Bože náš a Pane, dělám to své poctivě a slušně – to je nejdůležitější.  Dělám to tak, abych byl někomu užitečný a taky abych nikomu neublížil. Myslím, že když si člověk hledí svých povinností, tak Ty jsi spokojen, ó Bože náš a Pane. Zase tak hodně toho nedělám, vím, takže ani moc nevyžaduju. Občas si trochu zazávidím, ale netrvá to dlouho. Hned si pak řeknu: „A chtěl bys měnit? Víš snad, co se děje v duši druhého člověka?“ A říkám si, že asi neexistuje nikdo, kdo by chtěl svou duši vyměnit s jiným. Každý si už na sebe tak nějak zvykl. Někdy se ale rozhněvám; to když se mi něco nepovede. No dobře, Bože, Ty přece odpouštíš velkým hříšníkům, tak si myslím, že odpouštíš i mně, malému hříšníkovi.

Moje hříchy jsou malé, moje ctnosti také. Člověk si někdy pomyslí něco ne tak úplně patřičného. Hlavní však je, aby nikomu nekřivdil a neškodil. Kdyby měl člověk v životě víc radosti a míň starostí, možná by byl i lepší. I když kdo ví? Ale je-li Tvá svatá vůle taková, tak ať je to tak; pro lidi je to lepší.

Nevím, jestli se modlím správně, ale asi je to jedno, co člověk říká, když to, co říká, myslí upřímně a pravdivě.

Ano, přiznávám, zase tolik co říct nemám. Protože co vlastně, nesluší se totiž povídat o různých vlastních potížích. Aby sis nemyslel, že si stěžuju. Znovu prosit, to taky ne – vypadá to, jako bych se něčeho doprošoval. A co ti tak člověk může říct, abys už to sám nevěděl, Bože náš a Pane?

Jen si tu tak klábosím, abych si s někým popovídal. Říká se, že hora se nepotkává s horou, ale člověk s člověkem. Ale s jakým člověkem? Protože ne s každým stojí za to mluvit, ne s každým se mluvit dá. Je třeba být opatrný, aby člověk neřekl třeba něco zbytečného. Ale stane se, že i pak mu to překroutí. Lidi to dokážou. Ale s tebou, Bože a Pane, je možné mluvit přímo. Dokonce si myslím…

Neměl bych ale už skončit? Co já Ti mám co krmit uši. určitě už Tě moje řeči nudí. A taky toho času moc nemáš…

Stejně je to ale tak příjemné, ó Pane. Všechno Ti říct, svěřit se Ti…“

Anotace ke knize: Malá knížečka, kterou mnozí považují za skvost polské literatury. Devatenáct rozhovorů s Bohem, a to lidí, kteří se nemodlí. Kampak na ně s vírou. Prostopášnice, malá holčička, starý muž, melancholický těžkomyslník, matka… všem se Bůh nějak připletl do cesty, aniž vědí jak – jako slovo první volby a poslední možnosti. Autorem je Janusz Korczak (1878–1942), legendární „starý doktor“, pedagog, lékař, spisovatel, zakladatel sirotčince ve Varšavě, ten, kdo zůstal za války ve varšavském ghettu se svými dětmi, doprovázeje je do transportu na jejich poslední cestě.