Nebo nedělejte nic
Čtu na sociálních sítích tipy, jak naložit s časem, který máme k dispozici – tedy ti z nás, kteří se nevrhají k šicím strojům, nespěchají do ordinací a do lékáren, za kameru zpravodajství, za pokladny obchodu anebo nevstávají za kuropění, aby upekli rohlíky nebo obstarali koně a krávy. Už mi z těch rad nám, co jsme na „home office“, jde hlava kolem.
Dělejte to, co jste vždycky chtěli udělat a (pro život sám) vám nezbýval čas. Věnujte se tvůrčí práci. Překlopte všechny aktivity on-line, a hurá – tím se i učíte s on-line aplikacemi zacházet jako profík. Nahrajte podcast. Poslouchejte podcast. Kupte si videokurz. Pište články. Cvičte. Udělejte si denní plán a ten (proboha) dodržujte.
Uf. Tolik on-line ovlivňování a výzev k aktivitě a všelikému dělání něčeho snad svět ještě neviděl. Mně se, upřímně řečeno, do ničeho z toho nechce. Vnímám toto zvláštní mezičasí jako vyšší pokyn k ne-aktivitě. Největší úlevu zažívám při řízené online meditaci o vděčnosti, kterou s ohromnou lehkostí, profesionálně a bez patosu vysílá kluk, kterému ještě není ani třicet. Nic neradí, jen nabízí svůj klidný hluboký hlas, který mě vede do hloubky mého vnitřního prostoru, kde nacházím klid.
Rady a nabádání k činnosti, když se zaposlouchám, mi zní jako vrčení nějakého předem nastaveného promazaného stroje a dost mě znervózňují, protože sama nedokážu zmobilizovat v sobě chuť a energii je následovat. A navíc se pak probouzí k životu červík pochybnosti, zda nezůstávám nějak pozadu a že kdo chvíli stál, stojí pak opodál. Moje milované porovnávání je tady.
Jemu navzdory dávám přednost nějaké zvláštní vnitřní radě, která má moc mě okamžitě zklidnit: ordinuji si sezení na lavičce v předjarní zahradě a koukání do blba. Potřebujete-li činné sloveso, které vyjadřuje tento způsob bytí, jde o čisté chytání lelků. Kolem je znatelně ticho, zvuky přírody jsou čistší a víc slyšitelné. Nic nedělám. Jsem. A udělím-li sama sobě svolení k tomuto stavu, cítím úlevu. Tohle je ono.
Údolí nejistoty a nevědění
Napadá mě, asi jako mnohé z vás, v čem tkví hlubší a systemický význam tohoto počinu přírody, s nímž se teď potýkáme. Vybavuje se mi v té souvislosti teorie U, která mi občas v mé práci umožní dát věcem, co se nám lidem dějí, vhodný rámec.
Je o tom, že stojíme-li před situací, se kterou si tak docela nevíme rady, prostě nedokážeme přeskočit nebezpečné území s propastí uprostřed tak, abychom se rychle, elegantně a bez úhony dostali na druhý, bezpečný břeh, na němž už víme, co dál. Každá nová situace, každé hledání nového, s sebou přináší úkol překlenout nebezpečnou úžlabinu, údolí nejistoty a nevědění.
Zvolíme-li tuto cestu, a je to cesta jediná, nezbývá než se spustit dolů, pěkně po levé nožičce písmena U, a cestou se zbavovat všech zažitých zvyklostí, návyků, přesvědčení, předpokladů a pravd. Potřebujeme čas a odvahu nechat je odejít, opustit je s grácií a s vděkem.
Bolí to, a tak se často nechtěně vracíme tam, odkud se spouštíme, zpět k tomu, co už známe a co nám vždycky tak trochu jistilo půdu pod nohama. Pro naši snahu udržet si kontrolu nevidíme, jak nezvratný pohyb dolů do úžlabiny písmene U oddalujeme a komplikujeme si tak vlastní přístup k novému. Ten spodní oblouček písmene U, tam se totiž dějí věci.
Když se dotkneme dna, zjistíme, že tady, v tomto místě, jsme ještě nikdy nebyli. Tady nevíme. A když nevíme kudy kam, je dobré se zastavit, trochu se rozhlédnout, spočinout a nadechnout se. Co teď? Symetrie písmene U nabízí novou cestu. Cestu vzhůru.
Teď, odlehčeni od naší vlastní zátěže zaběhlých schémat, můžeme roztáhnout křídla a nechat se povznést. Můžeme k sobě nechat přijít to, o čem jsme na druhé straně, při cestě dolů, neměli ani tušení. Právě dole, v místě největší hlubiny, je moment spásného odrazu.
Odpojit se od „dělání“
Pro mě je tento koronavirový čas cestou do hlubiny, k místu, kde nevíme. Nějak tuším, že cestou dolů lze paradoxně nabrat novou sílu. Zvýšená aktivita, ten tlak na dělání, se v mém zorném poli trochu podobá pokusu udržet se na prudkém svahu v zimní vánici. Hýbat se, abychom nezmrzli, velí nám pud sebezáchovy.
Co když ale sebezáchova znamená najít a pochopit nový způsob bytí, který je nám zatím neviditelný? Co když právě naše neustálá aktivita, dělání něčeho, je to, od čeho musíme upustit? Co musíme nechat být? Co když právě karanténa, naše celoplanetární a celosystémové odpojení od prostředí dělání, od toho věčného pohybu vpřed, je tím pravým místem, kde je nutno spočinout a dlít?
A tak padám do hlubiny, vnímám, kde a jak mě svazují provazy konvencí a zažitých postupů, a pozoruji, jak padají na zem v chuchvalcích. Nic nového nelze začít. Ještě ne. Snad brzo narazíme na místo, kde budeme muset chvilku být, bez pohybu, v klidu a bez zátěže.
A odtud se odrazíme nahoru – tam, kam neomylně směřujeme.
Přidat komentář