Jak lidé v historii procházeli krizemi

 

„Minulý týden v úterý  jsem psala účastníkům přihlášeným na můj workshop, který se měl konat koncem měsíce, že uvažuji o tom, že termín odložím.

O dvanáct hodin později jsem jim psala, že ho ruším.
Žijeme ve zvlášní nové realitě. Většina z nás nikdy nic takového v životě nezažila. Ale pro některé to není nic nového. Pro ty z vás, kteří jste prožili podobné krize, např. SARS nebo HIV/AIDS, zuřící lesní požáry, okupaci a válku, uprchlickou krizi.

Na naší planetě dostávají různé krize různé množství pozornosti. COVID 19 získává celosvětovou pozornost vzhledem k jeho celosvětovému vlivu, a přesto je tu řada jiných krizí a tragédií, které mají mnohem více lidských obětí, a přesto svět nemobilizuje své zdroje, aby na ně reagoval.

Ale COVID 19 má bezprecedentní vliv na lidské životy. Dotýká se totiž nejen těch, kteří onemocní a nebo těch, kterým někdo blízký zemře, ale má také ohromný ekonomický dopad, který pocítíme ještě řadu let. Možná, že více lidí zemře na jeho důsledky, na hlad, nedostatek základních zdrojů, násilí, nebo izolaci, než kolik zemře lidí přímo na virus.

Je to děsivé a dosud nepoznané. A zároveň si potřebuji připomínat, že je to také normální.

Normální? Ano. Nenormální je předpokládat, že věcí trvají, bez jakéhokoliv přerušení, bez krizí.

Dovolte mi, abych to vysvětlila.

Zhruba před patnácti lety mě přijeli rodiče navštívit do Oregonu. Byl to obzvlášť deštivý červencový týden. Jednoho dne, poté co jsme snad stokrát hráli žolíka, jsem navrhla svému otci, jestli bychom se neposadili na verandě pod markýzou.

Můj táta stárnul a byla jsem si vědoma toho, že mu nezbývá mnoho času. Chtěla jsem se ujistit, že dříve než o něj přijdu, tak se dozvím víc o jeho životě: jak se cítil, na co byl hrdý, čeho litoval, s čím zápasil a co se mu povedlo. A zajímalo mě totéž o mých dávných příbuzných. Táta byl posledním pojítkem s mými předky, dosud jen nejasnými stíny v mé mysli. Jaké jsou jejich příběhy? Jaký život se skrýval z jmény, které jsem slýchala v mládí. Jmény, která zněla tak zvláštně a staromódně pro mé mladé uši: Arnold, Gertrude, Tillie, Ruth a Florence.

A tak jsme tam seděli, z okapů crčela voda, táta  měl v klíně šálek kávy a já jsem na kolenou balancovala s papírem na podložce. Ptala jsem se ho a on vyprávěl. Seděli jsme celé hodiny, a i poté, co se setmělo, táta vyprávěl jeden příběh za druhým – o strýčcích, tetičkách, o prarodičích a praprarodičích. A zatímco táta vyprávěl, já jsem si dělala poznámky. Stále je mám, uložené v mé skříni s dokumenty.

Naslouchat příběhům těchto lidí bylo pro mě velmi objevné. Ne proto, že by byli nějaká zvlášť výjimeční a nebo dokázali úžasné věci. Zdaleka ne. Byli to obyčejní lidé, kteří žili obyčejné životy. Bylo pro mě objevné, že každý, každičký z nich, měl vlastně stejný příběh. A ten šel nějak takhle:

1. (Doplňte si jméno) se narodil v (město, malá vesnice v dávné zemi) a neměl nic než triko na svém těle a 5 dolarů a nemluvil anglicky.
2. Pracovali tvrdě ~ Našli si práci ~ Odešli na univerzitu ~ Oženil se / Vdala se
3. A pak všechno ztratili kvůli…
4. pogromu ~ 1. sv. válce ~ Ekonomické depresi ~ 2. sv. válce ~ holokaustu ~ obrně ~ duševní nemoci ~ požáru
5. Když se z toho dostali, založili si firmu ~ oženil se / vdala se a měli čtyři děti ~ otevřeli si obchod s potravinami ~ prodávali boty
6. A potom zase o všechno přišli, kvůli…
7. nemoci ~ bankrotu ~ válce ~ rozvodu ~ úmrtí partnera nebo dítěte
8. Poté se z toho vzpamatovali a začali zase znovu. A nebo ne.

Nahoru a dolů. Něco získali a poté o to přišli. Utekli před násilím a chudobou, začali nový život, a potom zemřeli ve válce. Vystudovali školu a přitom chodili po nocích do práce, začali podnikat, a potom o všechno přišli v ekonomické depresi. Vzali si svoji dětskou lásku, a potom o ni přišli kvůli obrně nebo duševní nemoci.

Každý z nich žil  život a potom o něj přišel. Něco vybudoval a potom musel začít od znovu. Nahoru a dolů. Někdy i dvakrát nebo třikrát v jednom životě.

Když jsem to tenkrát poslouchala, sedíc na verandě v červencovém dešti, zarazilo mě, jak to bylo normální. Můj život normální nebyl.

A přesto jsem necítila, že bych byla šťastná. Nebylo mi dobře. Nutilo mě to se probudit. Protože v tu chvíli mě zcela jasně ohromily tři věci:

1. Že to, jak jsem předpokládala, že můj život bude prostý jakýchkoli krizí a vážnějších zádrhelů, a že mé úspěchy přetrvají, vůbec není jisté. Ve skutečnosti…
2. Je jen otázkou času, než se mě dotkne zákon pravděpodobnosti. A nejde o to, že by se něco mohlo stát. Ono se něco stane. Protože pro tak malou tečku, kterou jsem já, na grafu x (času) a y (místa) je z pohledu historie staticky nepravděpodobné, že by to bylo jinak. Je to jen otázka času. Můj život je výjimkou, ne pravidlem. Pravidlem jsou pandemie, války, deprese a imigrace. Díky tomuto uvědomění jsem uviděla, že
3. Nejsem připravena.

Mnozí z váš, čtenářů, a miliony lidí na celé planetě žijí život plný vzletů a pádů. Někteří však, a patřím mezi ně i já, nikdy v životě nezažili nic, co by je ovlivnilo a dopadlo na ně tak nečekaně, mocně a intenzivně.

To odpoledne na verandě s tátou mě změnilo. Začala jsem s větší vážností uvažovat o tom, co by mohlo můj život narušit či ovlivnit. Co bych mohla ztratit? Co považuji za samozřejmé? A – co je nejdůležitější – do jaké míry jsem připravena se bez toho obejít?

Mí předkové mi našeptávali následující:

• Žádný úspěch není trvalý, a ani jistý.
• Nevyhnutelně budeme začínat zas a znovu.
• Buďte vždy připraveni na těžkosti. A neznamená to, že budeme dělat velké zásoby toaletního papíru. Znamená to být duševně připraveni na ztráty, na to, že budeme muset začít odznovu, od nuly.
• Buďte připraveni se obejít bez návyků, o kterých jste si mysleli, že se bez nich neobejdete. Bez luxusu. Bez pohodlí a také bez svých milovaných.

Mí předkové nebyli žádné třasořitky. Přišli do nové země bez peněz, bez rodiny a přátel, neuměli mluvit místním jazykem. Tvrdě pracovali a velmi se snažili. Být připraven na těžkosti neznamená, že se lehce vzdáme. Pracujte tvrdě, bojujte za to, na čem vám záleží, ale zároveň buďte připraveni to v kterémkoliv okamžiku nechat jít, pustit.

S vědomím toho všeho se rozhoduji využít čas mé izolace moudře. K tomu, abych se v něčem zdokonalila, abych udělala to, co jsem dlouho odkládala. A nebo se učila bez něčeho obejít. Mám naději, že i vy využijete tento čas moudře a dobře.

Ryan Holiday napsal minulý týden ve svém newsletteru Daily Stoic, „Nedovolte, aby následující týdny nebo měsíce izolace přišly nazmar… Kéž na konci karantény vyjde ven lepší / vyšší verze nás samých, než která do karantény vstoupila. Alespoň se o to pokusme.“

Buďme k sobě i navzájem vlídní a dobří. Máte-li privilegium stálého platu, nebo můžete snadno pracovat z domova, buďte za to vděční. A zároveň se rozhlédněte kolem sebe, jestli někdo, kdo pracuje od hodiny, nepotřebuje zaplatit nájem. A nebo zda nepotřebují pomoct ti, kteří dál chodí do práce a jsou nejvíce ohroženi.

Školy jsou zavřené. Můžeme něco udělat pro ty, kteří se musí rozhodovat mezi péčí o děti a prací?

Ve Spojených státech jsou zarážející 2/3 školáků, tedy 22 milionů dětí, závislých na školních obědech. Máte možnost jim nějak pomoct, darovat peníze nebo jim zavézt potraviny?

Starým lidem je doporučeno zůstat doma a nepřijímat návštěvy. Máte možnost vytvořit jakýsi telefonní síť přátel a rodiny, kteří mohou těmto lidem volat, aby se necítili izolovaně nebo úzkostně? Nabídněte jim svezení autem, kam potřebují, nebo nákup potravin.

Strach je normální. Vím, že i moji předkové se někdy báli. Ale nedovolili, aby jim jejich obava zabránila udělat to nejlepší, co mohli. Bojovali dál. A i díky tomu jsem dnes tady, naživu. A i když nemáme žádnou kontrolu nad virem, máme kontrolu nad tím, jak na něj reagujeme.

Vím, že mí předkové by z hloubi srdce souhlasili s tím, co řekl Tom Hanks, který je v karanténě v Austrálii (kde natáčel film). Na svém Instagramu napsal: „V baseballu se nepláče.“

Buďte všichni zdrávi.

A jako vždy, děkuji za to, že jste si přečetli mé poselství pro vás.

~ Julie

Autorka textu: Julie Diamond (procesově-orientovaná lektorka, spoluautorka knihy Cesta, která vzniká chůzí)
Český překlad: Kateřina Černá Grofová