K zamyšlení

„Přemítáme-li o životě a smrti jiných lidí, často říkáme, že někdo zemřel předčasně. Máme dojem, jako by jejich život byl nekompletní, nedokončený, ale k úplnému a dovršenému životu jsou opravdu nutné jenom dvě věci: narození a smrt. My ovšem jen málokdy považujeme život za naplněný, pokud se dotyčný člověk nedožil aspoň pětadevadesátky a nevedlo se mu skvěle. Ve všech ostatních případech tvrdíme, že smrt přišla příliš brzy. Beethoven zemřel v „pouhých“ sedmapadesáti, přesto dokázal něco zcela mimořádného. Když přišla o život Johanka z Arku, nebylo jí ještě ani dvacet. Přesto je dodnes připomínána a ctěna. Byl život některého z nich neúplný a nedokončený? Tato otázka nás znovu vrací ke konceptu života svázaného s náramkovými hodinkami, života, v němž se vše posuzuje a měří prostřednictvím umělého času. My ale nevíme, jakými lekcemi mají ostatní lidé během svého života projít, nevíme, kým se měli stát nebo kolik času jim bylo vyměřeno. A jakkoliv nám taková představa může připadat zvláštní, pravdou je, že nikdy nemůžeme umřít předčasně. Když umíráme, JE náš čas“.

Elisabeth Kübler-Ross