K zamyšlení

„Musím tě teď naučit spoustu věcí, pokud bychom se někdy setkali, ohledně zprávy, která mi byla předána pod borovicí v Severní Karolíně, během jedné chladné zimní noci prozářené měsíčním svitem. Stálo v ní, že Nikdy se Nic Nestalo, takže neměj obavy. Všechno je jako sen. Všechno je extáze, uvnitř. My to jen kvůli svým přemýšlivým hlavám nevíme. Ale v naší skutečné blažené podstatě mysli se ví, že vše je v pořádku, navěky a navěky a navěky. Zavři oči, uvolni ruce a nervová zakončení, přestaň 3 sekundy dýchat, poslouchej ticho uvnitř iluze světa, a vzpomeneš si na lekci, kterou jsi zapomněla, kterou ses před dávnou dobou naučila v jemném oblaku nesčetných světů enormní mléčné dráhy.

Všechno je jedna obrovská probuzená věc. Říkám jí zlatá věčnost. Je dokonalá. Nikdy jsme se opravdu nenarodili, nikdy opravdu nezemřeme. Nemá to nic společného s imaginární představou osobního jáství, jiných jáství, mnoha jáství všude okolo: Já je jen představa, představa odsouzená k zániku. To, co přechází do všeho, je jedna věc. Je to sen, který již skončil. Není čeho se bát a za co být rád. Vím to, protože celé měsíce zírám na hory. Nikdy nic neprojevují, jsou jako prázdný prostor. Myslíš, že prázdnota prostoru se někdy rozpadne? Hory se rozpadnou, ale prázdnota prostoru, která je jedinou univerzální podstatou mysli, nekonečnou schopností se probouzet, prázdnou a probuzenou, ta se nikdy nerozpadne, protože se nikdy nezrodila. Svět, který vidíš, je jen film ve tvé hlavě. Skály ho nevidí. Žehnej a posaď se. Odpusť a zapomeň. Celý den cvič ke každému laskavost a dojde ti, že jsi už v nebi. O tom to je. To je ta zpráva. Nikdo jí nerozumí, nikdo neposlouchá, všichni pobíhají jako slepice s useknutými hlavami. Zkusím to učit, ale bude to marné, takže skončím v nějaké chatrči, kde se budu modlit a kde budu v pohodě a kde budu při dělání palačinek zpívat u kamen.“