Láska nemusí být ideální, ale musí být vzájemná, říká psychoterapeutka

Vidím kolem sebe mraky singles. Mediálně a marketingově je tento stav sice trendy a sexy, ale realitě tváří v tvář z něj není žádná bytost odvázaná. Jen opravdu málokomu samota vyhovuje. Proč je pro lidi takový problém uvěřit v lásku? Ptala jsem se psychoterapeutky pro děti a dospělé Lucie Mucalové.

Lidé se dnes ve velkém rozcházejí a rozvádějí. Jak vnímají lásku vaši klienti?

Lidé, kteří přicházejí do terapie, jsou právě zcela zmateni tím, co to láska je. Jakoby ztrácejí víru v to, že vůbec nějaká existuje. Kolem lásky vnímám více a více nešťastných lidí, spíše nedůvěřivých lidí. Minulé zkušenosti kolem nich vytvářejí jakousi tvrdou bublinu, do které málokoho pustí, anebo když pustí, tak je v tom často mnoho podmínek, které lásku vlastně ničí a nedovolují jí, aby mohla růst.

Když už vztah, tak opravdový. Takový, který spojí daleko víc než jakkoli krásná, ale prázdná slova. Nechtějí od svého vyvoleného poslouchat nějaké roztomilé žvatlání. Potřebují někoho, kdo dokáže nejenom vyslechnout, ale kdo porozumí. Protože mezi těmi dvěma pojmy je obrovská propast. Lásku vnímají jako souhru dvou lidí, často slyším z úst klientů, že hledají vlastně jakéhosi parťáka, se kterým mohou prožívat každou situaci a nemusí se bát, že tohle říci mohou a tohle ne. Lásku vnímají také jako přitažlivost dvou lidí, myslím si, že chemie a přitažlivost hraje v lásce také zásadní roli, a nemyslím si, že za roky společného žití musí vyprchat. Znám páry, co prožívají přitažlivost i po mnoha letech soužití. Je ovšem důležité dávat lásce energii, pečovat o ni. To nejsou holé fráze, to je prostě fakt.

Neztrácí lidstvo vůbec dovednost milovat se vším všudy?

Můj názor je, že kolem lásky se vytvářejí ve společnosti jen samé komplikace. Mezilidské vztahy jsou zbytečně překomplikované, ale děláme si to my sami. Do lásky vkládáme spoustu příruček, technik, metod, ve všem se přímo pitváme, jak na operačním sále. Spíše si myslím, že se vytrácí přirozenost, selský rozum, intuice, dovednost vnímat a naslouchat svému srdci. Všude okolo je samé ale. Místo lásky přicházejí komplikace, a i tam, kde vůbec nemusejí být.

Lidstvo neztrácí dovednost milovat se vším všudy, lidstvo ztrácí důvěru, víru v to hezké. A to je začarovaný kruh. Z lásky se vytrácí komunikace, a to je lék na mnohé. Vytrácí se kouzlo přítomného okamžiku, radování se z maličkostí.
Je také potřeba mít na paměti, že láska nemusí být ideální, ale hlavně že je vzájemná. A ta vzájemnost se ztrácí. Likvidátorem lásky je, když pro ni dýchá a činí jen jeden. Láska je o dvou lidech, nikdy jeden nezmůže velké věci, to je pak marný boj. Jeden bojuje a druhý se nepřipojuje, to je neslučitelné.

Jsme pokolení, které se bojí. Bojíme se zamilovat, oženit či vdát, bojíme se cítit bolest, mít zlomené srdce, raději se halíme do samoty a ještě se přesvědčujeme o tom, že je to to správné, co chci já. Naprogramuje sami sobě hlavu lží. Jsme jako za vysokou zdí, kterou jsme postavili kolem svého srdce. Jsme věčnými čekateli na lásku, ale až přijde, utečeme, mnohdy předčasně. Máme přímo fobie ze zranitelnosti. Raději necháme odejít milované lidi, přitom by to chtělo jenom sebrat odvahu a na vztahu pracovat. Hledáme si v tu danou chvíli jednodušší variantu.

Co všechno láska zmůže?

Láska dokáže mnohdy až neuvěřitelné. Funguje jako živá voda. Ať už jde o vztahy mezi lidmi, o vztah k sobě, o vztah k nemoci. Kde je láska, je velká naděje a mnoho cest k uzdravení i náročných věcí. Láska hojí rány, i ty hodně hluboké. Láska a víra dokážou zatočit i s krutou nemocí. Lásku opravdu nazývám živou vodou a každý tu živou vodu vlastníme, jen na ni čas od času zapomínáme. Raději si vezmeme tu mrtvou a ničíme kolem sebe, co jen se dá. Vysíláme vztek, nenávist, nedůvěru a jiné neveselé věci.

S láskou souvisí také sebeláska. S tou má mnoho lidí problémy. Dokonce si ji většina plete s egem. Myslí si, že za ně jedná sebeláska, a přitom je to ego. Jak daleko má ego od sebelásky a jakou roli hraje ego v lásce?

Ego má tendence bojovat. Ego roztáčí v těle emoce vzteku, naštvanosti, neklidu, tedy spíše negativní emoce. Ego má tendence jít do boje a za každou cenu si ustát to své a dát to jasně najevo. Kdežto sebeláska je znát svoji cenu, své potřeby, naslouchat svému tělu, svému nastavení a ctít své hranice. Sebeláska dovoluje říkat svůj názor, říkat své potřeby, ale rozhodně nepotřebuje bojovat. V těle panuje klid, i přes to, že druhému sděluji opak, i přes to, že ten druhý se vzteká, zlobí se, že to mám jinak než on. Sebeláska nehodnotí, člověk, který má úctu k sobě, nepotřebuje hodnotit, pomlouvat, srovnávat se. Je to člověk, který si je vědom sám sebe.

Naše společnost tyto lidi často označuje za sobce. Ale tohle rozhodně není sobectví. Nebo je sobecké se postavit za sebe? A říci ne ve chvíli, kdy mi není dobře? Nebo je správné pro druhé umřít? Tak s tímto nesouhlasím. Jediný každý sám za sebe může zastavit ty tlaky ze všech stran. Líbí se mi také pojem pozitivní sobec Je to právě člověk, který si váží sám sebe, ale váží si i lidí okolo. Jen pracuje každou vteřinu s hranicemi. Je schopen komunikovat, sdělovat názory bez útočení a boje.

Ego v lásce bojuje a zraňuje. Sebeláska se stará o sebe sama, sděluje, komunikuje, hledá cesty, ale bez boje. Ona spíše sdílí a vyhodnocuje, zda to, v čem žije, jí dělá radost, nebo ji trápí.

Dnešní doba je ve znamení prchavosti, rychlosti, konzumu, opravdová láska představuje hodnotu trvalou a hlubokou, ale může také mnohdy bolet a být problematická. Jsme na bolest a překonávání problémů vůbec nastavení?

Nejsme ochotni do vztahu vložit všechno. Chceme, aby vše šlo samo a snadno. Teď použiji silné slova, ale jsme přímo pohodlní. Raději druhému řekneme, že nás omezuje, že je moc náročný, že jedna moudrá kniha říkala, známý kouč řekl a tak dále. Prostě hledáme důvody, proč na vztahu pracovat nejde, místo toho, abychom hledali důvody, proč to jde. A pak se po mnoha letech nic nedělání divíme, že je po lásce.

Nedovolujeme své lásce vyrůst, odcházíme mnohdy předčasně. Nehledáme lásku, ale silné dojmy. Hledáme někoho, s kým můžeme chodit do kina nebo na pizzu, ne někoho, kdo nám porozumí, i když spolu budeme jenom mlčet. Ale to bohužel nestačí. Sama jsem psychoterapeutka a koučka, ale vždy lidem kladu na srdce, že oni sami jsou experti na svůj život. Ať u mě nehledají příručky, ať hledají cesty, které vycházejí z nich samotných a mohou se vnořit do jejich vztahu. Všude je hodně informací, odborníků, ale prosím, každý za sebe je to nejvíc. Používejme selský rozum, srdce a pochopme, že i na lásce se musí pracovat. Láska má vývoj. Ono to fakt nejde samo. A z mnoha reálných příběhů vyplývá, že trvalá a pevná láska si prošla i peklem. Raději utíkáme, než budujeme. Raději říkáme, že být single je lepší. Sami sobě lžeme.

Na lásku nemáme čas a trpělivost, to je dost smutný fakt. Jdeme za materiálními sny a zde se láska nenosí. Hledáme okamžité uspokojení, a když to není teď hned, tak jdeme raději pryč, i přes to, že je ve vztahu krásný potenciál. Stálost se stává nudou. Hledáme akce, akce, akce, ve všem. Nechci to zde házet do jednoho pytle, naštěstí denně potkávám i úžasné páry, kde láska tryská na všechny strany. Tyto lidi vidět je jako pohlazení po duši.

Je třeba být na lásku nějak připravený?

Je dobré si pravidelně dělat pořádek ve svých démonech. Zbavovat se starých ran. Netáhnout si s sebou roky zranění, vztek, nedůvěru či cokoli jiného, co mi v lásce může škodit. Je potřeba si dělat pravidelný generální úklid v sobě. A je také potřeba si dělat za minulými věcmi tečku. Pokud nemám v sobě zcela ukončen vztah minulý, tak mě to v tom novém, současném může doběhnout. Vlastně nemůže začít nic nového, dokud nemám dokončeno to staré. Rány se musí zhojit a pak mohu zase naplno bez bolesti zažívat to nové. A pokud se vztahů až panicky bojím, vyhledejte psychologa nebo psychoterapeuta, nesnažte se v tom roky plácat sami. Není ostuda říci si o pomoc, může to přinést ovoce a lásku, po které toužíte, ale něco uvnitř vás svazuje a nedovoluje jí žít. Dokud nebudu sám sebou, dokud nebudu opravdová, nemůžu prožívat opravdové funkční vztahy. Pokud budu mít sebevědomí na bodu mrazu, nemůžu prožívat vztah plný sebevědomí. Pokud nevěřím sám sobě, nebudu věřit ani vztahu, ani ničemu.

Není to tak dávno, kdy si lidé volali na pevnou linku, nebyli pořád k zastižení, posílali si místo e-mailů a SMS dopisy, vlastně pořád na něco ze strany toho druhého čekali, nic nebylo hned teď… Jak se dnes ve vztazích pracuje s časem?

Je to individuální. Bohužel hodně párů se vidí velmi málo a označují to tím, že se nebudou omezovat, že si spolu užijí hezký víkend a to stačí. Otázkou je, zda jsou tito lidé šťastní, nebo jen naskočili na program jednoho z partnerů. Něco mohu říkat, ale záleží, jak je mi v tom uvnitř mě.

Obecně spolu lidé méně tráví čas, protože je tu tisíce jiných věcí, povinností. Lidé jsou spolu roky, ale vlastně se neznají, protože každý si jedou to své. Není čas si povídat, není čas řešit. A pak jsou to ty šokující rozpady vztahů, kdy jeden z páru absolutně nechápe, co se to děje, vždyť to vše tak krásně fungovalo. Všeho do času. Je důležité být spolu, povídat si spolu, milovat se spolu, mlčet spolu, jen tak být, ale mít i společné koníčky, přátele, radosti. Jakmile si jede každý to své, tak je to vztah jen na oko. Vztah je o dvou lidech.

Může začít pravá láska sexuální smrští?

Zcela určitě může. I neskutečná přitažlivost může nastartovat něco krásného a trvalého. Láska si meze neklade. Láska nehodnotí. Láska někdy dělá nečekané věci. Láska je. Není nic mezi. Láska buď je, či není. A je jedno, z čeho se zrodí. Zda ze sexuální smršti, nebo kamarádství. Naopak jsem toho názoru, že přitažlivost je pro lásku moc důležitá. I intimita je součástí vztahového balíčku. Vztah je jako balíček. Nejde něco zcela smazat s tím, že to vynahradím něčím jiným. Po čase to začne chybět…

Proč jsou dnes obecně lidé tak „odbrzdění“ ve fyzickém kontaktu, ale naopak tak zabrzdění v duševním odhalování sama sebe před tím druhým?

Hledáme silnou emocí, silný zážitek. Proto to fyzické odbrzdění. Něco, co mi otiskne silný zážitek do těla a pak pryč. Odkrýt svou duši už je nebezpečné. Strach je velmi mocný, paralyzuje, blokuje. Raději fyzické odbrzdění, ale pak pryč, protože to už je pak o zodpovědnosti. A to ne každý ustojí a zvládne. Fyzické odbrzdění dokáže v daný moment pomoci vypnout tlak, stres, všechno… Ve hře jsou emoce, touha, vášeň, vypnutí rozumu. Ale poté se rozum zase vrátí… a ten vyhodnocuje a hledá nejbezpečnější pole. A tím je pro mnohé: nevázat se a žít svůj život. Však společnost nám to vtlouká stále. Buďte nezávislí! Žijte svůj život! Opravdu to tak chceme? To už je rozhodnutí každého z nás.

Všichni potřebujeme lásku. Co láska potřebuje od nás?

Láska potřebuje péči, pozornost. Jak se říká, o lásku se musí pečovat každou vteřinu. Ve chvíli, kdy cítíme naprostou jistotu a ta nás utvrzuje v tom, že už není potřeba nic dělat jinak, nového, tak zde je propast. Zde jsou často ty šoky, proč ten druhý odchází. Lásky je potřeba si všímat. Láska je i o maličkostech. Trvalá láska potřebuje moře komunikace a také užívání si bytí v tichu. Potřebuje něhu, kontakt, sdílení.

Nina Vránová

Zdroj: www.zena.aktualne.cz