K zamyšlení

Nechceme je pustit i proto, že jsme vůči společenství (rodině) loajální, neboť vyloučením ze skupiny podvědomě hrozí, že to nepřežijeme.

A tak jako roboti žijeme v přesvědčení, že jinak to žít nelze, nedovolíme si z toho vystoupit a nechat je v tom samotné (a sebe samotné). A tak raději jdeme do kompromisu a nekonečně rozehráváme hru na oběť, viníka a záchranáře.

Kompromis není cestou souladu. Učili nás v rámci povinnosti a závazku, že bez něj nemůžeme spolupracovat a mít vyvážené vztahy. Opak je pravdou. Kompromis je ústupek, který přinese nespokojenost buď jedné a nebo druhé straně. My však můžeme najít takovou souladnou zlatou střední cestu, ve které nakonec nacházíme spokojenost všichni. Je třeba při ní počítat ovšem se ztrátami Padnou totiž právě mnohá přesvědčení, falešný soucit i loajalita s tím, s čím nesouzní už dávno pocitově ani jedna ze stran. Jen si to neuvědomuje.

Naším úkolem je, vytáhnout to na světlo. Někdo musí být ten, kdo udělá onen první krok a vstoupí do neznáma. Slepota, ač dočasná, je ale dobrá u v tom, že nám zabrání vyhnout se životní zkušenosti, která program drží v podvědomí.

S programem není třeba dělat nic. Stačí mu světlo a zvědomění. Emoční tělo si bude žádat uvolnění přes tělo, na což nám stačí vědomé spojení s tělem. Do zbytku pak stačí se uvolnit a odevzdat se životu, který si posvítí už na všechno ostatní. Jasností a změnou úhlu pohledu, pak najdeme oni zlatou střední cestu a soulad.

V té chvíli se budeme usmívat, jak snadné to vlastně všechno je, když už to vidíme. A jak dlouhá byla cesta, než jsme si dovolili se uvolnit do cesty, která s námi nejvíce souzní. To už bez toxického hlasu oběti, nebo viny či snahy někoho zachránit a vytáhnout ho nahoru i bez toho, aniž by chtěl být také svobodný a zodpovědný za svůj život.

Ať vás slunce a světlo uvědomení, provází celý krásný den.