K zamyšlení
Ženy jsou udržovatelky života. Rodí děti a veškeré jejich bytí je postaveno na přirozené touze podporovat život, vyživovat, naplňovat láskou. V ženách je podvědomá potřeba dělat všechno proto, aby to kolem nich kvetlo.
A když to nekvete je to pro ně těžká životní prohra.
Ze srdce se ozývá bolest tak velká, že to většinou nejde jinak, než tu bolest v sobě zavřít, zakopat někam hluboko pod zem, protože s takovou bolestí vlastně ani nic jiného dělat nelze.
Ženská svoboda ale stojí na schopnosti dovolit si něco ztratit.
Přiznat si prohru.
A to jde přímo proti ženské energii.
Ztráta to je smrt, konec.
Když si žena toto dovolí a dokáže to přijmout bez lpění, bez výčitek, tak to její duši pozvedá výš.
Je to pozvednutí kruté ale nutné.
Ženské duši se tak dostávají kvality hloubky a krásy.
To si žena často neuvědomuje. A často si to dokáže uvědomit až s odstupem času.
Každá bolest z konce nakonec povznáší, nakonec se něco v duši poskládá tak jak to bylo potřeba.
Pro ženu, která je tu pro život, je to ale těžká výzva.
Jedno je ale jisté. K životu konec, nebo smrt patří. Nemůžeme obejít ani život a ani smrt.
Stejně jako nemůžeme obejít nový začátek.
A každý konec je i nový začátek.
A čím lépe se dokážeme smířit s koncem, tím rychlejší začátek přichází.
A právě proto by se každá žena měla naučit konce ať už v jakékoli podobě unést, přijmout a vyrovnat se co nejrychleji to jde.
Protože bržděný konec znamená oddalování nového začátku.
V praxi se mi potvrzuje, že je to opravdu tak.
Že nový život nemůže začít tam, kde se žena neumí svézt s proudem konce.
Žena by se měla naučit nedržet co není její a co chce odejít. Neměla by se snažit držet ty, kteří nejsou připraveni a ani ochotní ji milovat. Neměla by držet ty, kteří nemají čas ani odvahu ji milovat.
Neměla by držet ani svoje děti příliš dlouho.
A neměla by držet ani sama sebe.
Protože žena, která drží sama sebe je upjatá, je unavená, je otrávená a stojí. A žena která stojí, je žena neměnná.
Čili je smrti podobná.
Žena by ale měla být podobná životu.
To znamená neustále se měnit a plynout.
Žena by se měla pustit.
Ať to stojí cokoli.
V zájmu života.
I v zájmu lásky.
Žena která se drží, která drží sama sebe nemůže pustit život, nemůže pustit lásku.
A to se každá žena musí dřív a nebo později naučit.
Pustit se.
Úplně, vášnivě, upřímně a bezvýhradně…
Moje jméno je Sofie a již řadu let jdu novou cestou. Kéž vás tyto stránky inspirují k tomu, abyste se i vy vydali novou cestou!
Přidat komentář