K zamyšlení

V tom je hlavní rozdíl oproti lhostejnosti, která je o stažení a nezájmu, které vychází ze strachu. S vyrovnaností je naše srdce otevřené a připravené dotknout se všech věcí, dějů, emocí, jak těch nepříjemných, tak těch příjemných.

Zatímco lhostejnost se odtahuje a říká: koho to vůbec zajímá, nenechám se tím zasáhnout, odvrátím zrak a nebudu se na to dívat, není to dost hezká podívaná. Lhostejnost vytváří jakési falešné bezpečí, které si vytvoříme mentálně pomocí našich přesvědčení, ideálů a jakési falešné síly, která se odvrací od toho, co má v odporu. Vyrovnanost naopak otevře srdce všemu, co je a to přijímá, bez odporování a vylučování čehokoli z jednoty. Nevytváří si falešné bezpečí vytvořené z rozdělování, obrany a odporu, ale dotýká se všeho, co přichází, aby to mohla zahrnout do svého srdce a soucitu.

Díky lhostejnosti vůči bolestným a nepříjemným emocím a škatulkování, či neustálým rozdělováním toho, co lze přijmout a co v žádném případě přijmout nelze, vzniká to, čemu říkáme STÍN. Stín není nic jiného, než oblast, která je tmavá jen tím, že je před námi skrytá, protože se lhostejnost tak silně soustředí někam jinam, na něco příjemnějšího. Tak vznikají nejrůznější závislosti, které mají za úkol odvést nás od bolesti a skrytých nepříjemných emocí, které potřebujeme potlačit.

Naštěstí máme v sobě velmi silnou touhu po celistvosti, kdy cosi v nás velice dobře ví, jaké to je, cítit se ve spojení se všemi a vším, v jednotě. A tato síla neúnavně strhává všechny zdi oddělenosti, všechny hradby ve vztahování se ke všemu, co existuje a co se nedá vyjmout z existence. Tato existence objímá soucitně totiž všechno bez rozdílu. Nelze z ní vyjmout ego, stíny, zlo, války, nemoci, bolest, utrpení, emoce, myšlení, ani tělo. Nelze z ní vyjímat nic příjemného, včetně rozkoše, touhy, sexuality, ani nepříjemného. Přesto se to stále děje, protože se to stále děje uvnitř každého člověka, který je rozdělen sám v sobě a vyjímá z existence to, co se mu nehodí a přijímá jen to, co se mu hodí.

Jak byste chtěli vytvořit celosvětový mír a jednotu, když nezačnete především u sebe a stále něčemu odporujete, rozdělujete to a stavíte si obranné zdi a do své životní zkušenosti zahrnujete jen to, co se vám právě hodí?

Jak můžete mít skutečný a nefalšovaný soucit s ostatními, kterým teď posíláte podporu, když ho nemáte s těmi částmi, které jsou stále ve stínu ve vás samotných? Když jste se ještě ani trochu nedotkli všeho odmítaného ve vás a nezahrnuli to přijetím, bezpečím a soucitnou láskou? Jestliže jste toto nenahlédli ještě sami v sobě, pak neposíláte soucit, ale posíláte lítost. A rozdíl mezi lítostí a soucitem je v tom, že lítost jede v konceptu viníka, oběti a spasitele, tedy lituje toho nepříjemného, bolestného, čeho se nedotkl ještě sám v sobě a má to ještě skryto ve vlastním stínu. Proto tím lituje vlastně jen sám sebe. Soucit ten zahrnuje vše bez rozdílu a nestaví se ani na jednu stranu, neboť dobře ví, že nikdo neví, kdo je ve skutečnosti vinným, nevinným, zlým či dobrým. Tyto koncepty už soucit nezajímají, neboť kdo se dotkl své bolesti a zahrnul své stíny a stíny všech lidí a světa, ten už nesoudí sebe, svět, ani lidi kolem sebe. Soucítí aktivně ve svém vlastním poli a rozšiřuje toto své pole směrem k těm, kteří tvoří jeho širší vnější svět, a současně jednotě ve světě.

Soucit nemá potřebu stavět své názory nad druhé, nepotřebuje zvítězit v debatách, které k ničemu nevedou, jen šíří další zmatek a podporují rozdělování. Ve skutečnosti o tom nevíme vůbec nic, ale tváříme se, že víme úplně všechno. Nevíme nic o sobě samých, ale máme už jasno o tom, jak to mají ti ostatní, jak to má celý svět.

K roku 2022 jsem psala o tom, že vnímám jako důležitou vnitřní tvorbu. Ta je sice pořád stavěna níže než akce vnější (zdůrazňuji, kdyby zas někdo chtěl chytat za slovíčka, že i ta nesmí být stavěna níže než tvorba vnitřní a má být vyrovnaná!), ale každý kdo už poznal, jakou sílu má změna uvnitř, která je okamžitě viditelná i ve vaší vlastní realitě tam venku, kdo zná dokonalé synchronizace vnitřní tvorby a její sílu, která je v přijetí namísto odporování, ten ví, že se mnohé ve světě bude měnit i tím, že se z nás stanou celiství jedinci, kteří už do své existence zahrnuli vše, co JE. Se SOUCITEM.

Co pro to udělat prakticky?

Pokud máte tužby začít svůj den věnovat energii názorovým debatám na sociálních sítích, které nic nezmění, raději se od všeho vypněte a jděte do akce vnitřní, nebo si zacvičit, dýchat utrpení a vydechovat mír a klid. Ze zkušenosti nevyjímejte ani to, co se děje v širším světě, zahrňte to soucitem a dívejte se na takové úhly pohledu, které vám vnitřně zajistí nejen soucit s utrpením druhých lidí, ale také soucit s utrpením vašich vnitřních částí, které jsou pořád ještě ve stínu a vy jste jim neotevřeli zatím své srdce.

Jděte se podívat, zda vytváříte mír s vašimi nejbližšími, jak jste na tom ve vztazích s lidmi kolem sebe, zda nepotřebují vaši pomoc, vaši energii, vaši účast.

V širším kontextu vytvářejte otevřenost světovému dění tak, aby jste se nechytili do strachu, odporu, ale ani do svých zdí ve formě falešného bezpečí, že vás se to netýká. Utrpení se týká nás všech, neboť ho vytváříme i ve svém vlastním vnitřním světě a tím přispíváme kolektivně do toho, co se děje ve světě vnějším. Vytvářejte jednotu se svými stínovými částmi tak dlouho, dokud nebudou tyto části v bezpečí vašeho otevřeného srdce a soucitu. Dokud je odmítáte. Dokud jste v odporu, nejste celiství. Všechny vaše části si zaslouží lásku a přijetí. Teprve potom budete nahlížet na vše, co se děje ve světě, stejně. S přijetím a bez odporování.

Soucit není totéž co lítost. Každá bytost má stejnou příležitost a schopnosti vyjít ze svého utrpení, pokud se stane celistvou bytostí. Výstup z utrpení znamená soucit pro svět kolem nás. To, že se něčím stane, je ve skutečnosti jen slovní obrat, skutečnost je taková, že už tou celistvou bytostí JSME a vždy jsme byli. Než, ale nahlédnete tuto skutečnost, je třeba jí podpořit zkušeností. Jděte přes vaše tělo a spojujte se se svou vlastní celistvostí. Se svou nevinností. Mluvte s ní, buďte s ní v kontaktu. Povede vás k poznání, že tím, čím se snažíte být, už dávno jste. Jen jste zapomněli.

Všem pseudoduchovním lidem, kteří se stále ještě neodhodlali jít do praxe s láskou a soucitem říkám, zvedněte už se z gauče svých mentálních příběhů a jděte do praxe. Prohlubujte svůj kontakt se sebou a nenechávejte tuto práci až na příští století. Denně mluvím 6-8 hodin osobně s lidmi všech úrovní poznání a všichni věnují myšlení a názorování tolik času, že kdyby praxi věnovali jen 5 minut denně, nejsme tam, kde prozatím jsme – rozdělení a plní narcistických tužeb stát jeden nad druhým, jakoby to byla nějaká celosvětová soutěž. Dále pak všem, kteří už znají nástroje a pracují s lidmi mám touhu říct, nic se nevyrovná tomu, když jim věnujete svůj čas, svou energii, svou přítomnost. Všechny ty neosobní kurzy jsou určitě přínosem, ale pracujme všichni skutečně poctivě, neboť práce není sprosté slovo a spolupráce už vůbec ne. Je to zdlouhavější, je to pracnější být v tom individuálně s každou myšlenkou, přesvědčením a odděleností lidí, kteří hledají cestu, jak z toho ven, ale nic se tomu skutečně nevyrovná. Žádná metoda totiž není spásná, lidé potřebují především vás. Pokud sami ještě nejste celiství, neprohlubujte zmatek a nepřilévejte do ohně již tak nepřehledné situaci. Uvolňujte se do sebe velmi poctivě a neúnavně každý den, pak to má smysl pro nás všechny.

IMAGINACE na podporu:

Představte si jednu po druhé každou svou vnitřní zeď a přihrádku, kterou jste vyloučili ze své celistvosti. Držte ji zlehka ve svém srdci a vnímejte jen, co by to znamenalo, kdybyste ji přijali do svého srdce s plnou pozorností a soucitem. Kdybyste se jí už nebránili a nevynášeli nad ní žádné soudy. Představte si, jak by váš pocit lehkosti, soucitu a sounáležitosti mohl růst, kdybyste respektovali tyto lidi, místa, činnosti, děje. Vnímejte, že každý z nich vás má něčemu naučit, že každá oblast prohloubí vaši pozornost a otevře váš soucit, až nezůstane nic, co by bylo vyloučeno. Sledujte své vnitřní a vnější hranice, vše je v pořádku. Vnímejte tento pocit celistvosti ve svém těle. Takto to prožívám, když jsem celistvá/celistvý. Takto se cítím ve svém těle, když nic není vyloučeno, vše zde má své posvátné místo a příležitost žít v míru a lásce.

Shumavan-ka