Volba odpuštění

„Odpuštění je odpověď, boží odpověď, obsažená v naší existenci.“

Paul Tillich

Odpuštění v sobě nese příslib svobody a úlevy. Odpuštění je způsob, jak vzít to, co je rozbité, a spravit to. Bere naše zlomená srdce a spravuje je. Bere naše uvězněná srdce a osvobozuje je. Bere naše srdce poškozená pocitem hanby a viny, a vrací je zpět do jejich nedotčeného stavu.

Odpuštění navrací naše srdce do nevinnosti, kterou jsme kdysi znali – nevinnosti, která nám dovolila svobodně milovat. Když odpustíme a je nám odpuštěno, náš život se pokaždé transformuje. Sladké přísliby odpuštění se vyplní. A nám je ve skutečnosti dán nový začátek ve vztahu k sobě i ke světu.

„Filozof a učitel G. I. Gurdjieff vedl několik let meditativní centrum na okraji Paříže. Stalo se, že mezi společenstvím lidí, kteří v tomto centru žili, byl starší Rus, kterého neměl nikdo rád. Tento muž jménem Anton byl prostý, hlučný a téměř každému šel na nervy. Protože ho neměli rádi, zacházeli s ním ostatní obyvatelé centra jako s vyvrhelem. Někdy ho ignorovali. Někdy na něho byli hrubí a pokaždé ho odmítali jako součást komunity.

Jednoho dne přestal Antona tento přístup bavit a on se rozhodl, že už toho má dost. Sbalil si věci a odešel s úmyslem, že se už nikdy nevrátí. Ostatními členy komunity, kteří cítili, že konečně mohou žít ve větší harmonii a klidu, to bylo přijato jako úleva a důvod k oslavě. Gurdjieff, který byl v té době, kdy Anton odešel, v zahraničí, se po návratu ptal členů komunity, kde je. S úlevou a radostí mu pověděli o Antonově rozhodnutí odejít.

Když toho dne Gurdjieff  vyřídil některé záležitosti, jel hledat Antona do ulic té části Paříže, kde žili ruští přistěhovalci. Chvíli se projížděl kolem a nakonec ho našel, jak ubíjí čas na rohu ulice. Gurdjieff Antona požádal, aby se vrátil a žil opět v centru. Odpovědí mu bylo jasné ne; Anton již nechtěl mít s centrem nic společného. Gurdjieff  se ho zeptal, zda má kde bydlet. Neměl – tak mu Gurdjieff řekl, že když se vrátí do komunity, může tam žít bezplatně. Byla to lákavá nabídka, ale nestačila na to, aby Antona přiměla k návratu. Tak se ho Gurdjieff  zeptal, zda má nějaké peníze nebo práci. Neměl. Tak mu Gurdjieff  nabídl zdarma ubytování a stravu plus malé stipendium. Po chvilce přemýšlení se Anton rozhodl, že toto je nabídka, kterou nemůže odmítnout. Oba nastoupili do auta a vrátili se do centra.

Ostatní členové komunity nebyli rádi (řečeno mírnými slovy), když viděli, že se Anton vrátil. nejen že se vrátil, aby tam žil, ale zdarma tam bydlel, jedl a dostával stipendium, zatímco oni všichni za to, aby tam mohli žít, platili. Jak je to možné? Gurdjieff  nepřeháněl, když říkal ostatním, že Anton je nejhodnotnější člen komunity. Gurdjieff  jim řekl, že to, jak budou na Antona reagovat, ukáže každému z nich, jaké odsuzující stanovisko vůči němu zastávají. On bude odrážet zpátky, uzavřou-li svoje srdce. Na něm se projeví, uzavřou-li se ve strachu. Řekl jim, že když dále nebudou odpovídat odsudkem , až dokážou ponechat svá srdce otevřená a odpoví mu s úctou, teprve tehdy poznají, co se vlastně přišli do komunity naučit. Anton bude jejich nejhodnotnější učitel, přinejmenším na určitou dobu. Až jím nebudou už více reaktivováni, budou připraveni postoupit vpřed.“

Většina z nás má ve svém životě  Antony – lidi, které viníme za nějaká naše současná neštěstí a prohry. Kdo jsou v přítomnosti Antonové v našem životě? Kteří členové rodiny? Kteří spolupracovníci? Kteří přátelé nebo známí? Kteří politici a státníci? Které skupiny? Gurdjieff  věděl, že růst a poznání jeho studentů musí být nalezeny v jejich vztahu k Antonovi, jsou-li ovšem otevřeni poznání. To platí pro nás všechny. jak říká kosmolog Brian Swimme: „Nepřítel má tajemství. Tím tajemství jsme my. Tím se řídí náš osud.“ Náš růst úzce souvisí s tvůrčím vztahem, který vzhledem k našim vnímaným protivníkům máme.

Určité aspekty tohoto růstu a učení budou u různých lidí různé. U některých se mohou počáteční lekce týkat uznání a domáhání se potlačených emocí. U jiných to může být výuka tomu, jak být sebevědomý a přímý, jak zastávat upřímné a sebepodněcující stanovisko. Součástí výuky může být učení o tom, jak se stát přizpůsobivější a méně kritický. bez ohledu na zvláštnosti našeho jedinečného učení existují vždy lekce, které se věnují kultivaci většího pochopení sebe samých a soucitu k sobě. Odpuštěním jsme schopni znovu získat sílu, která je skutečně naše – sílu riskovat změnu, mluvit pravdu, dostat se z neúčinných a destruktivních vzorců, vyléčit se a milovat.

Bez odpuštění není možno dosáhnout míru na celém světě. Odpuštění dává každému z nás okamžitou  sílu hrát důležitou a nezbytnou úlohu při budování míru v planetární soustavě a  v evolučním procesu. Pokud se dostatečné množství jedinců rozhodne po delší a delší dobu žít ze svého srdce, možná, že dosáhneme onoho kritického množství, kdy uzdravení světa nebude jen možné, ale bude nevyhnutelné.

Každý kousek odpuštění nás osvobozuje ze světa lží. Každý skutek odpuštění vtáhne evoluční světlo do sféry vyléčení nás samých i celé planety.

Odpuštění nás vede k tomu, co Brian Swimme nazývá: „vrcholným okamžikem vesmíru – kdy všechno ostatní uznává každou věc v její posvátné hloubce.“ Žít bez odpuštění znamená žít odděleně od posvátných a nejzákladnějších instinktů našeho srdce. Žít s odpuštěním znamená odhalit v každém okamžiku krásu a cenu života. Žít s odpuštěním znamená vybrat si v každém okamžiku aktivní úlohu ve vytváření vztahů, organizací, společenství a světa, který funguje pro každého.

Je nám dávána jedna příležitost za druhou, abychom se učili lekcím lásky. Je nám umožněno, aby nám znalost odpuštění a jeho praktikování zajistila úspěch. Ve světě, kde existuje tolik strachu, je nám dána smělost, která je zapotřebí k tomu, abychom jako učitelé lásky dovedli svůj záměr do konce.

Z knihy Odpuštění – Odvážná volba k dosažení klidu v srdci, Robin Casarjian