K zamyšlení

„Nevím, jestli jsem se vůbec něco naučila! Zjistila jsem, jak mít šťastný domov, ale v tomhle směru se považuji za šťastlivce, protože to mohlo být úplně jinak. Každý člověk má povrchní a hlubokou stránku, ale tato kultura nepřikládá hloubce velkou váhu – nemáme šamany ani věštce a hloubka není podporována ani chápána. Obklopeni povrchní, nablýskanou společností si rozvíjíme povrchní stránku a přitahuje nás načančanost. To se odráží v tom, že tato kultura vytváří závislost na romantičnosti založené na nejistotě – nejistota, zda jste s objektem své posedlosti skutečně sjednoceni, je tím popudem, na který se lidé nechají nachytat. Viděla jsem tento vzorec tolikrát u sebe a svých přátel a někteří lidé se z něho nikdy nedostanou.

Spolu s rozvíjením své povrchní stránky jsem vždy pečovala o hlubší touhu, takže i když jsem padala do pasti toho druhého druhu lásky, vždy jsem věděla, co dělám. Nedávno jsem četla v časopise Esquire článek s názvem ‘Konec sexu’, kde se psalo něco, co mi připadalo velmi pravdivé. Říkalo se tam, ‘Pokud chcete nekonečné opakování, vídejte se s mnoha různými lidmi. Pokud chcete nekonečnou rozmanitost, zůstaňte s jedním.’ Když chodíte na rande, předvádíte všechny své nejlepší kousky a vyprávíte všechny své nejlepší příběhy – a svým způsobem je tato rutina způsobem, jak se do sebe znovu a znovu zamilovat.

S dlouholetým partnerem to nejde, protože zná všechen váš starý materiál. Při dlouhém vztahu věci umírají, pak se znovu rozhoří a tento společný proces znovuzrození prohlubuje lásku. Je to ale tvrdá práce a spousta lidí utíká při prvním náznaku problémů. Jste s tím člověkem a najednou mu připadáte jako hlupák nebo on vám – je to nepříjemné, ale pokud se přes to dokážete přenést, sblížíte se a naučíte se způsobu milování, který se liší od neurotické lásky obsažené ve filmech. Je vřelejší a má více polštářků.“