Slunovrat

NEJKRATŠÍ DEN

(báseň od Susan Cooper)

A nastal nejkratší den, zemřel rok.

A všude, po celá staletí,

v zasněženém světě

lidé zpívali, tančili,

aby vyprovodili tmu.

Na stromy zavěšovali svíce,

domovy ozdobili jehličím,

po celou noc hořely modlitební ohně

za znovuzrození roku.

A když ráno vyšlo světlo nového roku,

lidé nadšeně volali.

Můžeme je zaslechnout

z dálky mrazivých věků. Poslouchejme!

Rozličné, dlouhé písně,

však všechny o stejné radosti

– v nejkratší den

se ve spící zemi probouzí slib.

Můžeme zaslechnout

jak se radují, oslavují a děkují,

z hloubi srdce milují své přátele,

a doufají v mír.

A tak dnes činíme i my, právě teď,

tento rok i všechny další.

VÍTEJ, YULE / SLUNOVRATE!

*

Tuomas Rounakari, strážce starodávného umění lamentu, včera řekl něco, co ve mně zarezonovalo a chci s vámi sdílet, co ke mně promlouvá.

O zimním slunovratu už toho bylo hodně napsáno. Texty oslavující návrat Slunce, světla a konec temnoty/tmy mohou vyvolávat pocit, že tma/temnota je špatná věc a že je hodno oslavy, že jsme z ní konečně vyvázli a začne se vše obracet k lepšímu. To by však bylo velké neporozumění. V tomto vesmíru je zapotřebí obojího. Času tmy i času světla. Není to fascinující, že nikdy není celá Země jenom ve tmě nebo jenom ve světle?

Dnes je nejkratší den a nejdelší noc. Než se začneme radovat z prodlužování světla, zkusme se ohlédnout a pro sebe si uvědomit – jak jsme prožili tu právě končící fázi? Dovolili jsme si sestoupit do jeskyně, hlubiny, ke spodním proudům, do tmy, ve které nevidíme běžným zrakem, kde musíme zpomalit až zastavit, kde se často musíme rozložit, rozpadnout, abychom se pak z prastaré moudrosti zakódované v naší DNA znovuzrodili? Čas tmy není něco, co je potřeba přežít, ale prožít.

Matka Země nám ukazuje, že právě v temnotě hlubin probíhají životadárné procesy. Z povrchu často neviditelné. Člověk by si řekl: jako by se nic důležitého nedělo. A přece se děje. Stejně jako příroda nereaguje na prodlužování dne hned, ale postupně. Tak i v jednu chvíli klíček pronikne na povrch, na své cestě za světlem, ale v té době už s kořeny pečlivě zapuštěnými v hloubce. V životadárné hloubce. Semínko zapouští kořínky celou zimu. Ale ne každé semínko vyklíčí. Ne každý klíček přežije zimu a dočká se jara.

Slunovrat není něco, co se děje mimo nás. Co dostaneme, co k nám přijde. Sluno-vrat se děje v každé naší buňce. Dovolme to. Spolupracujme.