Aktuálně na nebi…

Starý ďábel, pán karmy, nerudný důchodce, vrchní dozorce, kazatel a vykonavatel v jednom, soudce, nelítostný a žárlivý bůh Jahve, starozákonní, z módy, retro, zkamenělý, zbytnělý, jedoucí už jen ze setrvačnosti, „protože se to takhle dělá“, nezpochybnitelný, autorita, ten, který určuje hranice a tabu, ten správný a pravý…ale také stabilní, pevný, neměnný, s hlubokými kořeny, vědomý si sebe sama a svých sil, ukotvený, na správném místě, zralý, dospělý, odpovědný, konající, vědomý si svého poslání, následující svoji vůli a vědomý si historické nutnosti. Náš starý brach, ze kterého máme skoro všichni hrůzu, ačkoliv bychom měli mít pouze a jenom respekt. Prostě se jednoho dne sebral a zmizel jako pára nad hrncem. Ztratil se, a nikdo neví kam. Údajně do neznámých končin, tam, kde se ztrácí jak čas, tak prostor, kde se všechny barvy slévají do jedné a jedna do všech barev duhy. Do světa, ve kterém je možné úplně všechno, a ještě něco víc, kde neplatí nám dosud známá omezení a pravidla. Jako Alenka v říši divů, spadl náš milý Saturn králičí norou, až se ocitl v Neptunově království. Na místě, které funguje úplně jinak, kde musíme zahodit naši hlavu a myšlenky, pořádně se svým mozkem zatřást a všechno přebytečné harampádí odsud vysypat. Vlastně to je tak trochu jako takový trip na LSD. Saturn se sám na sebe dívá na záchodě v jakémsi zapadlém psyDubovém klubu, již značně pod vlivem, a sám sobě se chechtá na celé kolo. Vidí tu svoji ubohost, to patetické lpění na životě, na formě, na logice…na čem všem vlastně? Ehm…a kdo že to se to vlastně na koho dívá? Stvořitel si hraje se Stvořitelem na schovku? Jedna jeho část se „jako“ oddělila, zapomenula, a hraje si a zkoumá, k čemu to vlastně jako vede. Mu! Vesmír se rozpíná a poznává sám sebe. Rozum se najednou rozprskl na milion kousíčků, minulost, přítomnost i budoucnost se promíchaly, logika už nezůstala žádná…a vida, nenastal žádný ragnarok, žádný konec světa, vlastně to je docela starý známý pocit…který se jenom absolutně nedá popsat. Nicméně to je něco, co je celou tu dobu jen milimetr pod kůží, pod povrchem, který je tvořen naší realitou, naším přesvědčením…nebo možná naší lží, naší iluzí? Kdo ví…

Saturn v Rybách může způsobit to, že do světa chaosu, fantazie, nekonečna barev, vnese nějaký řád, trochu těch hranic, některé sny dokonce snese z nebeských výšin na zem a zhmotní je…anebo se jim alespoň přiblíží. Určitě se každopádně bude chovat velmi altruisticky, bude pečovat o druhé, o celek, o kolektiv, o lidstvo jako takové (což ale není totožné s některými společnými zájmy jednotlivců). Anebo naopak vnese do spořádané, sešněrované, zkamenělé a neradostné reality trochu barev. Otevře bránu do jiných světů a vnese sem chaos, víření, chutě a vůně, o kterých se nám ani nesnilo. Jisté je jen jedno. Čekejme nečekané! Otevřeme brány měst a vpusťme dovnitř konečně ony dosud skryté, odmítané a popírané uctívače Dionýsa! Sundejme ze stěn konečně ty ztuhlé, strnulé a smutné Proroky, Světce, Svaté a Nanebevzaté, a vpusťme je do svých srdcí! Ukažme jim naše vřelá a barevná srdce! Tančeme s nimi v předjarním větru, přesvědčme je, ale bez jakýchkoliv slov, že Jednota, Bůh, Nirvána, ať už to nazveme jakkoliv, se skrývá v Životě samém, ne v knihách, klášterech, univerzitách, kostelech, mešitách a svatyních! Možná nám lhali…a možná to jen špatně pochopili. Ježíš nevstoupil na Nebesa, je tady stále s námi, Mohammed není v ráji s tisícem panen, pijící božský nektar, Buddha nehledá další místo a čas, kde by se mohl inkarnovat a učit nás cosi o Nirváně…všichni jsou tu s námi, na tomto úžasném mejdanu nazvaném Život, který je jen Tady a jen Teď. Ale stejně tak je i Vždycky a Všude. A stejně tak i vy. Každý jeden z nás. A mimochodem, i my učíme je.

Je čas na slavnost. Náš život je slavnost. Znamením Ryb se završuje jeden cyklus, končí jeden příběh, uzavírá se bank, a za chvíli se vyhlásí Game Over. Když už dorazil i sám Saturn, když už si řekl i on, že si teda může trochu odfrknout a pobavit se…to už je sakra co říct. Protože už je prostě hotovo, vymalováno, už není nic dalšího, o co usilovat. Ryby jsou ta divná doba před koncem, kdy už je jasné, že další kolo máme za sebou, a naše lekce spočívá v tom trpělivě čekat. Všechno, co jsme kdy nasbírali, s čím jsme se ztotožnili, veškeré formy, se nyní v tavícím kotlíku hezky rozpustí. Anebo si to můžeme představit třeba jako Boží Vinici, kam přijdeme s veškerým svým výdělkem, a odevzdáme ho, abychom vyprázdnění a čistí mohli pokračovat do dalšího kola. Nejspíš si mnozí z nás budou klást otázku „a tohle je jako ono?“ Inu, je to konec, který je zároveň novým začátkem. Možná si toho přechodu ani nevšimneme. A možná to je všechno jenom sen… Bůh má sen, ve kterém se mu zdá, že není všemocný, že je jen malou nevýznamnou bytostí nazvanou člověk, sídlící kdesi na planetě Zemi. Ach…jaká to noční můra! Anebo jaký to úžasný a zajímavý sen, ve kterým si může i ten všemocný, vševědoucí a vše jednotící zkusit, jaké to je, nemít moc, nevědět a být oddělen od Zdroje….