K zamyšlení

„Pověz mi,“ řekl král, „jakou budoucnost vidíš pro mého syna?“

„Vaše Veličenstvo,“ odpověděl stařec, „váš syn by se jednou mohl stát velkým králem…“

„Já to věděl!“ vykřikl král nadšeně. „Bude vládnout království po mně.“

„Na druhou stranu,“ pokračoval stařec, „se může rozhodnout opustit palác, vést prostý život a místo toho se věnovat pomoci druhým.“

„Nic takového neudělá!“ opáčil král. „Stane se králem, jako jsem já!“ „Máte pravdu,“ řekl stařec.

A tak mladý princ Siddhártha vyrůstal obklopen přepychem. Král na něj dohlížel a staral se, aby měl ze všeho to nejlepší. Byl na svého syna pyšný a chtěl, aby byl šťastný a užíval si královského života.

Jednoho dne, když bylo princi sedm let, poslal pro něj otec. „Siddhárto,“ řekl mu, „až vyrosteš, staneš se králem a budeš vládnout našemu království. Nyní je čas, abys začal s výcvikem.“ A tak se Siddhártha začal vzdělávat. Učil se jezdit na koni, střílet šípy, zápasit a zacházet s mečem: všechny dovednosti, které král bojovník potřebuje.

Siddhártha se učil dobře, stejně jako jeho bratranec Dévadatta. Oba chlapci byli přibližně stejně staří a král si myslel, že si budou navzájem dobrými společníky.

Každý den, když skončilo vyučování, chodil si princ Siddhártha hrát na pozemky paláce, kde žila nejrůznější zvířata. Zvláště rád se večer procházel u jezera. Od jeho dětství tam každoročně hnízdil pár krásných bílých labutí a on tu rád sedával a pozoroval je.

Jednoho večera uviděl nad hlavou letět další tři krásné divoké labutě. Když se na ně díval, jedna z labutí náhle zakolísala a spadla na zem.

„Ach ne!“ zvolal Siddhártha. „Co se mohlo stát?“ Aby ji ještě více nevyplašil, přistoupil Siddhártha velmi tiše k místu, kde labuť ležela, a začal ji jemně hladit. Z křídla jí trčel šíp.

„Teď už to chápu,“ řekl Siddhártha. „Někdo tě střelil.“ S velkou opatrností šíp vyjmul, svlékl si košili a ovinul ji kolem labutě.

„Budu se o tebe starat, dokud se ti křídlo nezlepší,“ řekl.

Vtom uslyšel hlas.

„Kde je? Vím, že musí být někde tady, viděl jsem jí padat!“ „Cože?“ zeptal se. Byl to Dévadatta, bratranec prince Siddhárty, který přiběhl s lukem a šípem.

„Hej, to je moje labuť! Já jsem ji zastřelil. Dej mi ji,“ žádal.

„Nemůžeš si ji vzít,“ odpověděl Siddhártha. „Je to divoká labuť. Nepatří ti.“

„Zastřelil jsem ji, takže je moje, to ví každý v tomto království,“ rozčílil se Dévadatta.

„Máš pravdu, to je zákon našeho království,“ odpověděl Siddhártha, „ale tahle labuť není mrtvá. Je zraněná a já jí chci pomoci, aby se zase uzdravila.“ Oba chlapci se začali hádat.

„Přestaň,“ řekl Siddhártha. „Tohle nepomáhá. Pojďme požádat krále a jeho moudré ministry, aby nám situaci pomohli vyřešit.“

„Cože?“ zeptal se král. Když přišli do zasedací síně, všichni vypadali velmi zaneprázdněně. „Přišli jsme vás požádat, abyste nám pomohli urovnat spor,“ řekl Siddhártha. A ministři poslouchali, jak jim Siddhártha a Dévadatta vyprávějí, co se stalo. „…a já jsem tu labuť zastřelil, takže mi právem patří,“ uzavřel Devadatta. Ministři pokývali hlavami. Skutečně platilo, že zvíře nebo pták patří tomu, kdo ho zastřelil.

„To by platilo, kdyby byla mrtvá,“ namítl Siddhártha, „ale já jsem ji zachránil. Je sice zraněné, ale stále ještě žije.“

Nyní ministři zavrtěli hlavou. Byli zmatení. Komu ta labuť patřila?

„Myslím, že mohu pomoci,“ ozval se hlas. Vzhlédli a uviděli, že ve dveřích stojí starý muž. Přistoupil k nim a podíval se na zraněné zvíře v Siddhárthově náručí. „Kdyby tato labuť uměla mluvit,“ řekl stařec, „řekla by nám, že chce být zase zdravá a volně létat a plavat s ostatními divokými labutěmi. Nikdo z nás nechce cítit bolest nebo zemřít a stejně je tomu i u labutě. Chce žít, a tak by měla jít s tím, kdo jí chce dát život.“

„Nechť se tak stane,“ řekl král. „Siddhártha si labuť nechá. Děkuji ti, starče, za tvou moudrou radu.“ Ale stařec už zmizel, stejně tiše, jako přišel.

Dévadatta celou tu dobu mlčel. Vzpomněl si, jak laskavá byla jeho matka, když jednou upadl a ošklivě si poranil nohu. Ovázala mu ránu a starala se o něj. Nikdy předtím se nepozastavil nad tím, že zvířata mají city – že také cítí bolest a oceňují laskavost.

A tak se oba chlapci starali o labuť, dokud se neuzdravila, a jednoho večera, když se její křídlo úplně uzdravilo, ji odvedli k zámeckému jezeru. Vtom se nad hlavou ozval známý zvuk tlukotu křídel. „Podívej,“ řekl Dévadatta. „Ostatní se pro ni vrátili.“

Zanedlouho se labuť vznesla do vzduchu, aby se připojila ke svým přátelům. Naposledy zakroužila nad jezerem, jako by se chtěla rozloučit, a pak odletěla k horám na severu…“

Zdroj: FB