K zamyšlení

„Dáváte málo,

dáváte-li jen ze svého majetku.

Opravdu dáváte,

když dáváte ze sebe.“

Neboť co je váš majetek než věci, které chováte a opatrujete ze strachu, že byste je mohli zítra potřebovat? A zítra, co přinese zítřek přespříliš starostlivému psu, zahrabávajícímu kosti do písku, v němž nezůstávají stopy, když běží za poutníky ke svatému městu? A co je strach z nedostatku než nedostatek sám?

Není obava z žízně,

když vaše studna je plná

žízní neuhasitelnou?

Jsou takoví, kteří dávají málo z toho mnoha,co mají – a dávají to z touhy po uznání; a toto je jejich skryté přání činí jejich dary nedobrými. A jsou takoví, kteří mají málo a dávají všechno. Jsou to ti, kteří věří v život a jeho štědrost, a jejich pokladnice není nikdy prázdná.

Jsou takoví, kteří dávají s radostí, a tato radost je jejich odměnou. Jsou takoví, kteří dávají s bolestí, a tato bolest je jejich křikem.

A jsou takoví, kteří dávají a nepoznávají v dávání bolest, ani v něm nehledají radost, ani nedávají z ohledu na ctnost.

Ti dávají tak, jak myrta v údolí vydechuje do prostoru svou vůni. Jejich rukama promlouvá Bůh a jejich očima se usmívá na zem.

Je dobré dávat,

je-li člověk o to požádán,

ale lépe je pochopit

a dávat bez požádání.

A pro toho, jehož dlaň je otevřena, je hledání někoho, kdo přijme jeho dar,větší radostí než dávání samo. A je něco, co byste mohli odepřít?

Vše, co máte, bude jednoho dne rozdáno.

Proto dávejte nyní,

aby doba dávání byla vaše,

ne vašich dědiců.

Často říkáte:“Dal bych rád, ale jen těm, kdo si to zaslouží.“ Stromy ve vašem sadu to neříkají, ani stáda na vašich pastvinách. Dávají, aby mohly žít, neboť nedat znamená zahynout.

Jistě ten, kdo je hoden toho, aby dostal své dny a noci, je hoden i toho, aby dostal od vás vše ostatní. A kdo si zaslouží pít z oceánu života, zaslouží si také, aby si naplnil svou číši z vašeho potůčku.

A co vás odmění více než to,

co spočívá ne v dobročinnosti,

nýbrž v odvaze a důvěře přijímat?

A kdo jste, že by si lidé měli před vámi rozervat hruď a sejmout závoj ze své hrdosti, abyste mohli vidět jejich mravní hodnotu nepřikrášlenou a hrdost zbavenou studu? Hleďte především, abyste si sami zasloužili být dárci i nástroji dávání.

Neboť vpravdě je to Život,

který dává životu –

zatímco vy, kteří se pokládáte za dárce,

jste při tom pouhými svědky.

A vy, kteří přijímáte – a přijímáte všichni, neberte na sebe břemeno vděku, abyste nevložili jařmo na sebe i na toho, kdo dává. Raději se vzneste spolu s dárcem na jeho darech jako na křídlech. Neboť být přespříliš pamětliv svých dluhů je pochybovat o velkomyslnosti toho, jehož matkou je štědrá  Země a otcem Bůh.

Chalíl Džibrán