K zamyšlení

„Když dosáhl osvícení, mohl se procházet blátem,

aniž by ho to vyvedlo z klidu.

Uvědomoval si, že bláto je jen bláto.“

Dógen Zendži

Bláto je jen bláto

Mnoho lidí má pocit, že jim život zničily bolestné vztahy a situace, které nemohly změnit nebo které se vymkly jejich kontrole. Když procházíme něčím, co nám je nepříjemné anebo vstoupíme o vztahu, který nás zraňuje nebo se nevyvíjí tak, jak bychom si přáli, vysvětlujeme si to nejrůznějším způsobem. Většinou usoudíme, že kdosi je náš nepřítel a zesílíme své obranné valy. Připisujeme nepříjemným situacím různé interpretace a ty nás potom drží zastrčené a uvězněné v bahně života.

Zanechávají nás s pocitem, že jsme byli politi špínou. Vnucují nám dojem, že jsme byli poraněni a že se nám stala křivda. Šeptají nám, že je potřeba se pomstít. Tyto myšlenky si v duchu v jednom kuse opakujeme. Pokud jim uvěříme a začneme na ně reagovat, ztratíme spojení s tím, co se v současnosti skutečně odehrává, i s tím, co je nám právě teď k dispozici. ba co víc: ztratíme kontakt si s faktem, že bláto je jen bláto.

Velký zenový mistr Dógen Zendži dokázal procházet všemi možnými podmínkami a naprosto jimi nebýt zasažen, protože jim nepřikládal žádné významy. Byl spokojen, kdekoliv se ocitl, a všechno zažíval přímo. Bláto nebylo nepříjemné ani špinavé. Bylo to jen bláto. Poté, co jím prošel, přivedla ho jeho cesta na louku. Objevila-li se pod jeho nohama tráva, nebylo to však nebe, byla to jen tráva. Když na podzim uvadla, nebylo to proto, že mu někdo chce uškodit a vystavit ho trýznivé zimě. Bylo to proto, že je prostě čas, kdy tráva vadne. Po zimě se jistě objeví nějaká další.

Většina z nás okolnostmi a událostmi života takto procházet neumí. Neustále se snažíme proměňovat bláto v čistou vodu. Narazíme-li na louku, chceme, aby zůstala zelená i tváří v tvář zimním mrazům. Bojíme se nových krajin, které před nás život staví, namísto toho, abychom do nich jednoduše vstoupili.

Přesně totéž děláme i ve vztazích. Neustále se rýpeme v jakési situaci, kdy nám měl kdosi ukřivdit, máme té křivdy plnou hlavu a odmítáme se oprostit. Rozčiluje nás, že jsme nebyli schopni udržet okolnosti pod kontrolou a v důsledku toho se cítíme bezmocní. Co ale můžeme opravdu ovládnout?

Pustíme-li se opravdově do duchovní praxe, zdokonalí se tím naše schopnost uvědomit si, že bláto je jen bláto. není tu od toho, aby nás ponižovalo, vyvádělo z rovnováhy nebo aby nás zastavovalo. Přijměme je na svých cestách, projdeme jím a pokročíme prostě zase o kousek dál.

PŘICHÁZÍ-LI, VÍTÁME HO.

ODCHÁZÍ-LI, NEBRÁNÍME MU.

Tato jednoduchá rada je přímou cestou, jak obrátit naše životy naruby. Upomíná nás, abychom byli schopni se vším snadno vypořádat. pomáhá nám nezasahovat do přirozeného rytmu jsoucna, který nám nevyhnutelně přinese to, co je naše, a také nám nevyhnutelně odnese to, co v dané chvíli není.

Vítat člověka, když k nám přichází, a nebránit mu v odchodu – tak se projevuje život lásky. Čím dále jsme na této cestě postoupili, tím jsme celistvější a šťastnější. neplaveme už proti přílivu života ani proti jeho odlivu, ale dokážeme si hrát ve vlnách a důkladně si to užít.

Brenda Shoshanna, Zen a umění lásky

Brenda Shoshanna, Zen a umění lásky