K zamyšlení

Po Poslední večeři odebral se moudrý reb*(rabín) Ješua do Getsemanské zahrady k rozjímání. Pod korunami košatých olivovníků, jejichž stříbřité listy odrážely měsíční svit, se modlil. Vrůstal do svého poselství o tom, že On je ta Cesta, Pravda i Život, nic netušíc o tom, že v jeho jménu bude v budoucnu prolito příliš mnohé nevinné lidské krve. Ty prastaré Stromy, které si mezi svými kořeny uchovávají Jeho přítomnost, stojí v Getsemanské zahradě dodnes. Mlčenliví svědci času, kteří mluví jen k těm, kteří v sobě probouzí lidskost, která není lhostejná k utrpení těch, které považujeme za méně cenné.

Olivová ratolest se dnes už nenosí. Stali jsme se ratolestmi, které místo Života přináší zkázu, když roztleskáváme vojenská běsnění a zvuk válečných bubnů nám nepřijde nikterak děsivý, protože se domníváme, že je od nás stále daleko. Když ve jménu pokroku umírají jiní, máme pocit, že nás se to netýká.

Našim chrámem už nejsou kvetoucí zahrady, ale svatostánky konzumu, kde se modlíme svou peněženkou, doufajíc, že čím víc toho nakupíme, tím víc jsme naživu.

Sedm hříchů se dnes tváří jako ctnosti.

Budouc/t/nost nedokážeme nahlížet optikou minulosti, z níž jsme se měli hlavně poučit a tak nám nezbývá než stále dokola opakovat ty stejné chyby.

Sešli jsme z cesty.

Ztratili pravdu ve stokrát opakovaných lžích.

Rozmělnili život v krátkodobá uspokojení, která však pokoj nepřináší.

Naše pokoje možná přetékají věcmi, pokojné však nejsou.

Opustili jsme své zahrady a chtěli jsme hrady.

Byly to vzdušné zámky, v nichž jsme uvěznili své duše v abstraktních ideologiích, tak vzdálených skutečnému životu vyrůstajícímu z hlubokých kořenů uvědomění o tom, kdo jsme, kam kráčíme.

Pokrok nás žene svinským krokem dál od sebe samých.

A i proto se dnes pohroužím do své zahrady.

V trávě budou maličké včelky samotářky hledat sedmikrásky a svou přítomností budou rozsvěcet můj svět.

Posvětí ho kokrhání mých kohoutků a trochu těžkopádné bzučení pilných čmeláků, kteří nezapomněli svůj úděl.

Podělí se se mnou o plody své píle, to až v létě dozrají plody ovocných stromů, které tak pečlivě opylují i v počasí, kdy bys psa nevyhnal.

Tam někde mezi záplavou fialek a kontryhele najdu téměř neviditelné stopy a dotyk nekonečna.

Tam někde mezi semínky deroucími se ke Slunci bude v půdě ten téměř nečitelný vzkaz.

Vzkaz o tom, že Bůh žije na Zemi…

A do dnešních dnů sedává ve stínu statných stromů a předává své poselství.

Jeho posly však nejsou nabubřelí páni v rouchu ze zlata, obsetí démanty a drahokamy, kteří vodu kážou a víno pijí…

Ne. Jsou to ty zástupy dělníčků, kteří se každý den starají o to, aby Stvoření rostlo do krásy a ke slávě Stvořitele.

Ty maličké včely, ptáci a savci, všelijaká havěť, co jí jen je. Květiny obtěžkané pylem a stromy se svým podhoubím. Vítr a déšť. Voda.

Zpívají své zpěvy den po dni. Tam venku, kde všechno svědčí o tom, že tohle není země…to je zahrádka.

Snad už je čas vrátit se „na stromy“… vrátit se do zahrady.

A najít tam Cestu, Pravdu i Život.

Nechat ve svém srdci zapustit kořeny olivové ratolesti, přinášet smíření namísto míření ostrými slovy, která se tak často změní v ostré náboje.

Na počátku všeho bylo, je a bude slovo.

Užívejme je moudře…

S láskou M.