K zamyšlení

„Bůh pracuje v hloubi. Na úrovni citů ho nenajdeme. Proto ho tam už nehledejme.

Není to ovšem lehké. Z hloubi, kde působí Bůh, kde ho také stále hledáme a neúnavně se snažíme plout mu vstříc prostřednictvím duchovní praxe, nás to žene pořád vzhůru. Jsme přece bytosti vyzbrojeny smysly. Ale jakmile vyplujeme na povrch, cítíme opět prázdno a suchopár.  Křečovitě se snažíme najít na této úrovni Boha, pokusit se ochutnat kapku sladkosti…pak trpce naříkáme, že se nám tyto pokusy nezdařily. A ony se věru nemohou zdařit.

Kdo se pravidelně věnuje vnitřní modlitbě, toto všechno zná z každodenní zkušenosti. Jak často se stává, že dlíme na modlitbách dočista bezmocní, před sebou zeď neschopnosti a temna, se srdcem jako z kamene, a nedokážeme pronést ani jediné slůvko lásky, které by nám opravdu tanulo na mysli.

Co dělat? Můžeme naříkat, můžeme ve svém nitru ronit slzy v bezmocném vzteku. Jenže je ještě jiná cesta: tuto bezmoc s klidem akceptovat, nevysilovat se pokusy ji přemoci, netruchlit nad ní, nýbrž se zcela prostě k ní otočit zády a vyjít z ní tak, že budeme žít na hlubší úrovni, kde se cele odevzdáme Bohu, bez ohledu na to, co cítíme, či necítíme. Pak se může stát, že nás zaplaví nesmírný klid, hluboký mír. Opět jsme našli Boha, stranou všech citů, mnohem hlubším, a především trvalejším způsobem.

Je zapotřebí měsíců a možná i let k tomu, než si doopravdy zvykneme žít na této hlubší úrovni v modlitbě i mimo čas modlitby.“

Cesta vnitřní modlitby, Wilfrid Stinissen