K zamyšlení

BÝT SÁM VS. NĚKAM PATŘIT

Samota nemá nic společného s osamocením. Osamocený je pouze ten, kdo nechce být sám. V samotě naopak zakoušíme jiný druh příslušnosti: příslušnost k životu. Tím vstupujeme do daleko širšího prostoru. Příslušnost k rodině, nebo ke skupinám a identitám mládí, které rodinu nahrazují, byla velmi úzká a omezená, příslušnost k životu je naopak otevřená a široká, vlastně neomezená. Už není vázaná na určité znaky nebo podmínky.

K rodině nebo všem ostatním skupinám patřím v případě, že se budu chovat, někdy i vypadat a „budu“ takový, aby to tam platné normy splňovalo. Proto je tato příslušnost stále v ohrožení, a já musím vynakládat úsilí, abych ji neztratil. Vždy jsem byl součástí, i když mě moji rodiče nechtěli, i když mě tato nebo jiná skupina vyčlenila a já se cítil jako outsider. Život vždy chtěl, abych byl součástí, přesně takový, jaký jsem. Pro život na mně není nic špatně.

Když si toto uvědomíme, tak hluboká dětská potřeba sounáležitosti a pocit, že se musím přizpůsobit, abych někam mohl patřit, ustupuje do pozadí. Tím se stávám svobodným, abych mohl být sám sebou; být tím člověkem, kterého nechal život vzniknout. Vstupuji do jednoty sám se sebou, a můžu se sebou být sám, aniž by to znamenalo osamocení. Být sám znamená, že teď nestojí nikdo mezi mnou a mým životem – žádní rodiče, žádná rodina, žádná skupina, žádná společnost.

Tím začíná duchovní dospělost, teprve tím vstupujeme naplno do vlastního života. Začíná úplně stejně, jako narozením začíná tělesná samota. Proto to také nazývám naším duchovním narozením. Prvním narozením naše tělo vystoupí ze symbiózy s tělem matky a vpadne samo do světa. Druhým, duchovním narozením vystoupí náš duch z duchovní symbiózy s rodinou nebo obecně se skupinovým vědomím a také z mladistvé symbiózy s našimi myšlenkami – a stojí nyní ve světě sám. Prvním narozením začíná náš život jako tělesná bytost, druhým narozením jako duchvní bytost; s prvním narozením dosáhneme tělesné svobody, s druhým duchovní svobody.

Tato svoboda je druhá strana samoty. Je začátkem našeho samostatného duchovního života. Předtím se náš duch sice také vyvíjel, byl však takzvaně ještě v mateřském lůně, nebo při dospívání, v procesu zrození. Nyní také získáváme nový domov, takový, který nám nikdo nemůže vzít nebo odepřít: nyní se naším domovem stává svět, život sám, otevřenost existence. Tím začíná naše spirituální cesta.