K nedělnímu zamyšlení

 Naslouchejte svému „vnitřnímu smyslu“

Jeden chlapec se pořád škrábal na hlavě. Jeho otec se na něj jednoho dne podíval a zeptal se: „Synku, proč se pořád škrábeš na hlavě?“
„Inu,“ odpověděl chlapec,“protože jsem jediný, kdo ví, že mě svědí.“

To je vnitřní smysl! Jedině vy víte. Nikdo jiný to vědět nemůže. Nelze to odpozorovat zvenčí. Když vás bolí hlava, jenom vy o tom víte – nemůžete to dokázat. Když jste šťastní, jenom vy o tom víte – nemůžete to dokázat. Nemůžete to položit na stůl, aby si to mohl kdokoliv prohlédnout, rozpitvat, analyzovat.

Ve skutečnosti je vnitřní smysl natolik vnitřní, že dokonce nemůžete dokázat ani jeho existenci. Proto jej věda stále popírá, ale toto popírání je nehumánní. Dokonce i vědec ví, kdy cítí lásku, má vnitřní pocit. Něco tam je ! Není to věc, není to objekt a není možné předvést to druhým – a přesto to je. Aby člověk mohl být individualitou, musí být maximálně nebojácný a pevný: „Nevadí, že celý svět je proti mně. Záleží na tom, že můj zážitek platí.

Vnitřní smysl má svou vlastní platnost, ale díky vědeckému výcviku lidé ztratili důvěru ve svůj  vnitřní smysl. Jsou závislí na druhých. Jste natolik závislí, že když někdo řekne:  „Vypadáš velmi šťastně,“ začnete se cítit šťastně. Pokud by se dvacet lidí rozhodlo, že vás udělá nešťastným, dokážou to. Museli by to pouze celý den opakovat – kdykoliv byste je potkali, museli by vám říct: „Vypadáš hrozně nešťastně, moc smutně. Co se děje? Někdo snad umřel?“ A vy byste se začali podezřívat : tolik lidí říká, že jste nešťastní, musí to být tedy pravda.

Jste závislí na názorech druhých. Jste závislí na názorech druhých tak moc, že jste ztratili veškerý kontakt se svým vnitřním smyslem. Tento vnitřní smysl musí být znovu objeven, protože všechno krásné a dobré a božské může být pociťováno pouze s jeho pomocí.

Přestaňte se nechat ovlivňovat názory druhých. Raději se začněte dívat dovnitř…, dovolte svému vnitřnímu smyslu,aby k vám promlouval. Důvěřujte mu. Když mu budete důvěřovat, poroste. Když mu budete důvěřovat, budete ho vyživovat a on zesílí.

Vivékanda šel za Rámakršnou a řekl: “ Žádný Bůh není! Můžu to dokázat – žádný Bůh není.“ Byl to velmi logicky založený, skeptický muž s dobrým západním filozofickým vzděláním. Rámakršna byl nevzdělaný, neučený člověk. Rámakršna tedy řekl:  „Dobře,  dokaž to!“

Vivékánanda dlouho mluvil, vyjmenoval všechny důkazy, které měl. A Rámakršna poslouchal a pak řekl : „Ale můj vnitřní hlas mi říká, že Bůh je – a to je rozhodující. Ty uvádíš pouze argumenty. Co ti říká tvůj vnitřní hlas?“

Na to Vivékánanda ani nepomyslil. Pokrčil rameny. Četl různé knihy, shromáždil argumenty, důkazy pro a proti, a snažil se rozhodnout, zda Bůh existuje nebo neexistuje na základě těchto důkazů. Ale nepodíval se dovnitř sebe sama. Nezeptal se svého vnitřního smyslu.

Dost hloupé, ale skeptická mysl je hloupá, logická mysl je hloupá.

Rámakršna řekl: “ Tvé argumenty jsou velmi pěkné, rád jsem si je poslechl. Ale co nadělám? Ja vím! Můj vnitřní smysl říká, že Bůh je. Zrovna jako vnitřní smysl říká, že jsem šťastný, nemocný, smutný, že mě bolí žaludek, že se dnes necítím dobře, takže můj vnitřní smysl říká, že Bůh je. Není to otázka diskuze.“

A Rámakršna řekl: „Nemohu to dokázat, ale jestli chceš, mohu ti to ukázat.“ Nikdo ještě Vivékánandovi neřekl, že se Bůh dá ukázat. A než stihl cokoliv říct, Rámakršna vyskočil – byl to divoký muž – skočil nohama Vivékánandovi na hruď! A něco se stalo, přeskočila nějaká energie a Vivékánanda byl tři hodiny v transu. Když otevřel oči, byl z něj úplně jiný člověk.

Rámakršna řekl: „Co říkáš teď ? Je Bůh, nebo není? Co ti teď říká tvůj vnitřní smysl?“

Byl tak klidný, tak pokojný, jako ještě nikdy. Uvnitř cítil tak oslavnou radost, tak dobrý pocit, tak přetékající pocit pohody… Musel se poklonit, dotknout se Rámakršnových nohou a říct: „Ano, Bůh je.“

Bůh není osoba, ale nejvyšší dobrý pocit, konečný pocit, že jsme doma, vědomí, že „patřím do tohoto světa a tento svět patří mně. Nejsem tu cizincem, nejsem outsiderem.“ Nepřekonatelný – existenciální – pocit, že „tento celek a já nejsou oddělené.“ Tento zážitek je Bůh. Ale tento zážitek je možný, jedině když dovolíte  působit  svému vnitřnímu smyslu.

Začněte mu to dovolovat ! Dávejte mu tolik příležitostí, kolik to jen jde. Nehledejte pořád autority venku a nehledejte názory venku. Buďte trochu nezávislejší. Víc pociťujte, méně přemýšlejte.

Jděte a podívejte se na květ růže a nepapouškujte pouze, „to je nádhera“. Může to být pouhý  názor, který jste slyšeli od lidí; od útlého dětství jste slýchali : „Růže je nádherná květina, je to úžasná květina.“ Takže když vidíte růži, jednoduše opakujete jako počítač: „To je krása.“ Ale cítíte to opravdu tak? Je to váš vnitřní pocit? Pokud ne, neříkejte to.

Když se díváte na Měsíc, neříkejte, že je krásný – pokud vám to neříká váš vnitřní smysl. Budete překvapeni, ale devadesát devět procent toho, co máte v hlavě, je vypůjčených. A v rámci těch devětadevadesáti procent nepotřebného smetí se ztrácí, topí to jedno procento vnitřního smyslu. Odhoďte vědomosti. Oživte svůj vnitřní smysl.

Bůh je poznáván skrze vnitřní smysl. Máme šest smyslů; pět vnějších; zpravují vás o světě. Oči říkají něco o světle; bez očí byste neznali světlo. Uši říkají něco o zvuku; bez uší byste nevěděli nic o zvuku. Pak je zde šestý smysl, vnitřní smysl, který vám něco říká a ukazuje o vás samých a o konečném zdroji všech věcí. Tento smysl je třeba objevit.

Meditace není nic než objevování vnitřního smyslu.

Největším strachem na světě je strach z názorů druhých. A jakmile se nebojíte davu, už nejste ovce, stáváte se lvem. Ve vašem srdci se začne ozývat mohutný řev, řev svobody. Buddha ho skutečně nazýval lvím řevem. Když člověk dosáhne stavu naprostého ticha, řve jako lev. Poprvé ví, co je to svoboda, protože už se nebojí názorů druhých. Nezáleží na tom, co říkají lidé. Je nepodstatné, zda vás nazývají světcem nebo hříšníkem;vašim výlučným a jediným soudcem je Bůh. A Bohem se v žádném případě nemyslí nějaká osoba; Bůh jednoduše znamená celý vesmír.

Není to otázka nutnosti čelit druhé osobě; musíte čelit stromům, řekám, horám, hvězdám – celému vesmíru. A toto je náš vesmír, jsme jeho součástí. Nemusíme se ho bát, nemusíme se před ním skrývat. Ve skutečnosti se nemůžete skrýt, i když to zkoušíte. Celek už to dávno ví, celek o vás ví víc, než vy sami.

A druhý bod je ještě významnější: Bůh už vynesl soud. Není to něco, co se stane v budoucnosti, už k tomu došlo: už soudil. Takže i strach ze soudu může zmizet. Není to otázka nějakého soudného dne na konci věků. Nemusíte se třást strachy. K soudnému dni došlo hned první den; jakmile vás Bůh stvořil, už vás posoudil. On vás zná, jste jeho stvoření. Pokud s vámi nebude něco v pořádku, on je za to zodpovědný, ne vy. Jak byste mohli být zodpovědní? – Nestvořili jste sami sebe. Pokud malujete a něco se nevydaří, nemůžete říct, že za to může obraz – může za to malíř.

Proto není důvod obávat se davu nebo nějakého imaginárního Boha na konci světa, který se vás bude ptát, co jte udělali a co jste neudělali. Už vynesl soud – to je opravdu důležité – už k tomu došlo, takže jste svobodní. A jakmile člověk ví, že je naprosto svobodný, aby mohl být sám sebou, pak život začne být dynamický.

Strach vás poutá do okovů, svoboda vám dává křídla.“

Osho, z knihy Odvaha