Proč k nám miminko nechce – nová kniha

 

Netradiční pohled na proces, kterým do tohoto života přicházejí miminka.

Milí moji,

tato kniha jistě potěší a povzbudí mnohé ženy, které by se rády staly maminkami. Najdete v ní 40 příběhů narozených miminek a 4 konference věnované ženám, kterým se nedaří otěhotnět.

O paní Wahlgrenis se píše jako o léčitelce duší. Žije v Praze na Smíchově, ve starém domě, kde dýchá historie, a věnuje se především jemnohmnotnému světu, obdobím před narozením a po smrti. Na jejím webu – www.wahlgrenis.cz – odhaluje pozoruhodné souvislosti a symboly života, mluví o nemoci jako o výkřiku duše a zdůrazňuje, že v životě platí pravidla „něco za něco“ a „nic není náhoda“. Její cestu k duchovnu je zvláštní, neprocházela žádnými kurzy, sama prohlašuje, že nečte žádné duchovní knihy, přesto k ní informace z jiných světů přicházejí.

 

Autorka říká:
„K sepsání této knížky mě vedly jednotlivé kontakty s dívkami a ženami, kterým se nedaří nebo nedařilo otěhotnět, a následná oznámení o narození dlouho očekávaného miminka . Poslední dobou mě obcházel stále naléhavější pocit, že miminkovské téma, otěhotnění a obecně mateřství si žádá své. Ale nejsou slova jako slova, nejvíc je toho napsáno mezi řádky… Často jsem během psaní vnímala, jako by mi jednotlivá slova sama naskakovala na monitor, jako bych to ani nebyla já, kdo píše…“

 

 Myšlenky z knihy:

Všechno je ve všem, všechno je absolutní.

Všechny jsme krásné, žádná ale není výjimečná, že bychom se k ní měli klanět. Svět modelingu a reklamy, i když se tak může tvářit, nemá se životem nic společného.

Dívky, které se zaprodaly modelingu, nežijí svůj příběh, staly se obyčejnými věšáky na oblečení. Chodí po molu a dívají se kolem, některé se ještě i usmívají. Přitom si vůbec neuvědomují, že tady o ně vůbec nejde. Prodaly své úsměvy, své myšlenky i nitro, už to nejsou ony.

Budoucí rodiče se ve většině případů (a děkujme za ty, kteří to takhle nemají) nedokáží dívat na své budoucí miminko jako na dítě, které je zcela jasně středního rodu, tedy může to být úplně stejně chlapeček jako holčička.

Preferují kluka.

I v této době je mužské pohlaví považováno za žádanější. Žijeme ve zvláštních stereotypech, v obrazech, které se z generace na generaci opakují, utvrzují se v nás, přijímáme je, ale ani sami nechápeme proč. Je to silnější.

Vypadá to skoro, jako bychom za to ani nemohli. Muž vždy byl a je považován za jistotu, ten dokáže zabezpečit rodinu, vydělat peníze. Žena je pořád za tu slabší, méněcennou. Prostě holka…

V těchto slovech je řečeno všechno. Nežijeme v rovnoprávném stavu, i když navenek se hlásá něco jiného. Jako první dítě je očekáván chlapec.

Co jiného?

V tu chvíli (početí) dvě nahá těla, každou jednotlivou buňku prostoupí energie lásky, pak už není třeba vůbec nic řešit. Všechno do sebe pasuje, nikdo o ničem nepochybuje. Během nádherného gejzíru, který trvá a trvá…, k sobě doputují dva zcela malé kousíčky, navzájem se obestoupí, pak se prostoupí, a začnou si spolu užívat ten okamžik. Začnou tančit. Tančí tanec života, a už nepřestanou. Nikdo tady nemusí nic dovolovat, potvrzovat, schvalovat. Všechno se děje jinudy, pod jinou taktovkou. Ti dva jsou spolu, v místech, kde to znají, kde je jim hezky. Všechno se děje v přirozených podmínkách za ideální teploty a tlaku. Nepřekáží tady žádný skalpel, pipety nebo mikroskopy, nikdo se neptá na bazální teplotu, spermiogram nebo ovulaci.

Rodiče jsou pro své dítě zásadní. Jsou totiž od první chvíle jedinými dvěma zástupci celé planety, s kterými je dítě v kontaktu. Jsou pro miminko v roli delegátů lidstva. Dítě svým rodičům věří absolutně všechno. Podle toho se také mají k dítěti chovat. Jen když se ohlédnete do dětství, jistě si vybavíte nespočet historek, že to tak ideální s dospělými vždycky nebylo. Ale nemusíte nést tuto štafetu dál. Dítě přichází s důvěrou a láskou, předpokládá, že bude milováno, že si na něho uděláte čas, že mu ukážete všechno, co je pro něho zajímavé, že s ním projdete záludnosti, které se mohou objevit. Doufá, že nezůstane samo. Jste s ním nejen ve chvíli porodu, jste s ním všechny jeho další dny… učíte ho chodit, jezdit na kole, vedete ho do první třídy, snášíte jeho nekonečné lásky, prožíváte taneční a maturitu. Jste pro něho jistotou, nad kterou se nedá mávnout rukou.

Pokud se právě nyní rozhodujete, že si zařídíte ložnici, nemusíte se stresovat tím, na jakou světovou stranu umístit lůžko. To totiž není podstatné, žádná omezení v životě by vás neměla spoutávat. Měli byste se spíše naladit na prostor, ctít siločáry prostoru. Vnímejte strukturu parket, dřeva, směr položení linolea. Mnoho lidí si nechává vlastní interiér navrhnout bytovými architekty. Jistě, nabízí se to, jsou to školení specialisté, dokáží naplnit vaše představy o bydlení, dokáží ale také spolehlivě vyvětrat váš bankovní účet. Ovšem bydlet tady nebudou. Stává se často, že podle jejich návrhu si dvojice nechá nábytek vyrobit na zakázku, a teprve potom zjišťuje, že bydlet se tady nedá.

Pravá láska má mnoho společného s mimotělním prožitkem duše. Láska vás nutí být maximálně tady a teď, prožíváte naplno přítomný okamžik s milovaným člověkem, jste s ním absolutně propojeni. Není tady nikdo jiný. Všechno začíná jako vize. Malíř nejprve vidí svůj obraz, než ho začne malovat, stejně jako hudební skladatel slyší své dílo, než poskládá noty na papír. Podobné je to i s partnerským vztahem. Měli byste měli mít vytvořenou představu o tom, jaký bude a kam se váš vztah má ubírat. Bez cíle není možné nikam dojít. Máte-li s partnerem tohle ujasněné, je soužití krásné. Poskytuje vám trpělivost, svobodu a také výdrž být spolu, nepochybujete o sobě.

Je jednoduché zapomenout na to, co jste si slíbili, na váš vztah, když jste zaneprázdněni prací, dětmi, rodinnými povinnostmi, péčí o nemocné rodiče. Když zapomenete, proč vůbec jste spolu, směr se ztrácí, až najednou může zcela zmizet. Tehdy je důležité znovu nastartovat program „tady a teď“, naplno žít každý přítomný okamžik. Nejcennější, co máte, je čas, který s partnerem sdílíte, jsou to chvíle, kdy nasloucháte hlasu jeho srdce. K tomu není třeba už vůbec nic. Nemusíte ani mluvit. Jen tím, že jste spolu, vytváříte most, nekonečný most z jednoho srdce do druhého… Ten most v sobě koncentruje všechnu lásku světa. Přes něj se dostanete, kam chcete. Otevírá před vámi cestu dál.

Nemám nic proti maminkám, které vstoupily do procesu IVF. Jednaly tak, jak to v danou chvíli pro ně bylo nejlepší. Jiná cesta se před nimi neukázala. Stejně tak se nemohu zlobit na lékaře, kteří tohle všechno zaštiťují. Nevidí na svém konání nic neetického. I oni jednají tak, jak v tuto chvíli umí. Každý hraje svou roli. Nikoho nemůžeme posouvat po šachovnici. Nikomu na jeho cestě neotevřeme oči, nikoho nikam neposuneme. Každý má svou pravdu, svůj úhel pohledu. Nikdo tady nejsme proto, abychom spasili svět. Ale můžeme se podívat každý zvlášť na to, jak žijeme. Tohle je naše území, sem můžeme vnést světlo, radost a lásku. Všichni se jednou budeme ohlížet za svým životem. Neměli bychom se ale na své cestě ztratit. To, co nás vede, je neviditelné. Někdy se tomu říká svědomí.

Není dobré jenom ukazovat kolem sebe a křičet, co musíme mít… Nic nemusíme. Všechno, co potřebujeme, už dávno máme. Teprve ve chvíli, kdy přestaneme chtít víc, teprve potom se začnou dít zázraky.

Tomu, co bychom v životě chtěli mít, je třeba otevřít ve správnou chvíli dveře. A máme být připraveni, že ta krása, na kterou se těšíme, vstoupí.

Máme obrovskou moc měnit svět, pokud si to ovšem dovolíme.

Všechno zůstává, jen se současně úplně všechno mění.

Milovat druhého znamená milovat ho celého, milovat na něm úplně všechno. Láska nezná omezení, láska je nekonečná, všeobjímající. Láska a radost dokáží každého obalit do nádherných energií, srdce se roztočí v tanci nekonečných spirál. Milování je milování… Není nic víc…

Všechno, co myslíte vážně, máte mít odvahu vyslovit, a to, co vyslovujete nahlas, máte myslet vážně.

Nikomu na jeho cestě neotevřeme oči, nikoho nikam neposuneme. Každý má svou pravdu, svůj úhel pohledu, každý má svůj čas. Nikdo tady nejsme pro to, abychom spasili svět. Ale můžeme se podívat každý zvlášť na to, jak my sami žijeme. Tohle je naše území, sem můžeme vnést světlo, radost a lásku. Všichni se jednou budeme ohlížet za svým životem. Neměli bychom se ale na své cestě ztratit. To, co nás vede, je neviditelné.

Rozhovor s autorkou knihy:

Wahlgrenis je známá „čarodějka“, chcete-li, která na těchto stránkách WAHLGRENIS.CZ  už roky pomáhá lidem udělat si v životě jasno a najít k sobě správnou cestu. Jak říká, „má to jinak“, ale je to milé a osvěžující, její pohled na svět, i přes tisíce vyslechnutých smutných příběhů nemá trpkou příchuť a i přesto, že není nechutně sluníčková, je příjemně pozitivní a dokáže ukázat, z čeho se poučit a kam jít dál. Čaj s Wahl mi připomněl, že jsem byla téměř vybitý monočlánek a v jejím obývacím pokoji jsem konečně zaparkovala do nabíjecího doku. A zatímco se „nabíjím“, si povídáme.

Wahl, děkujeme, že jste si na nás udělala čas. Gratulujeme ke knížce a hned první otázka je, co vás k jejímu napsání vedlo?
Na úvod bych i já chtěla poděkovat za milé pozvání. Knížka se nerodila od stolu, jak by si snad mohl někdo myslet. Neseděla jsem a nesepisovala k sobě jednotlivé pasáže. K myšlence, že by měla taková knížka vůbec existovat, mě dovedly samotné ženy, maminky, které po kontaktu se mnou otěhotněly, ač verdikt lékařů v mnoha případech vyzníval jinak. Tyto příběhy – celé komunikace mezi mnou a těmito tehdy ještě nešťastnými ženami – byly publikovány na internetu (www.wahlgrenis.cz). Často i čerstvé babičky volaly po této knížce. Vnímám, že je něco jiného číst si na internetu nebo si poplakat nad klasickou knihou. Jednotlivé příběhy promlouvají srozumitelným jazykem, kterému každá žena rozumí. Nejsou tady žádná tajemství, žádné čáry, vše je podáno srozumitelně tak, že nikdo nemusí mít strach do tohoto „procesu“ vstoupit.
V tuto chvíli se již počet narozených miminek blíží ke dvěma stovkám. Neměla jsem tvůrčí ambice, nepsala jsem knihu se záměrem se zviditelnit, přesto se kniha měla „narodila“ a teď už jsem ráda, že je na světě. Přes ni se ke mně dostává stále více žen, které už třeba začínaly uvažovat o umělém oplodnění. A přicházejí k nim miminka přirozenou cestou.

Co byste řekla, že je dnes hlavní problém žen? Nemyslím jejich osobní ale co je největší nátlak na ně? Proč tedy nemohou otěhotnět?
Snad devadesát procent žen, s kterými jsem se setkala, tvrdí, že se jim nedaří otěhotnět. Obvykle dojdou s partnerem do jistého bodu, sestěhují se, postaví dům, odjedou na dovolenou k moři a začnou se „snažit o miminko“. Takhle to ale nefunguje. Miminka přicházejí do tohoto světa s jistými plány, které nemusí ladit s tím, jak to mají rodiče. Často jsou to příběhy z minulých životů, které promlouvají právě až dnes. Na ty je třeba se podívat nejdříve. Občas sice slýcháme, že nemožnost otěhotnět je hlavně psychického rázu, že stačí, aby se žena uvolnila a přestala na těhotenství myslet. Někdy to tak může být. Ovšem minulé životy mluví mnohem jednoznačněji. Stačí pochopit třeba jen jedinou situaci, jediný okamžik, jediné slovo z minulého života, a žena je prakticky ihned těhotná.

Co si myslíte o umělém oplodnění?
Umělé oplodnění nepředstavuje podle mého názoru cestu, kterou by měla miminka vstupovat do tohoto světa. Vnímám všechno, co se nám děje a co se nás dotýká, s obrovskou pokorou. Nemůžeme si dovolit jít proti přírodě, proti universu, nebo třeba proti bohu, chcete-li. To, že se za pomoci skalpelu v laboratoři spojí dvě buňky a začne se vytvářet lidský zárodek, příliš přirozeně nevyznívá. Málokdo si vůbec dokáže připustit informaci, že tímto způsobem sem přicházejí jiné duše, ne ty, které přijít mají. Ale tohle nyní nemůžeme pochopit. Vždyť prvním dětem ze zkumavky je teprve něco málo přes třicet let. Co to je proti nekonečnosti vesmíru? Dorazila ke mně sdělení, že to, co se děje v laboratořích pod rouškou IVF, není v pořádku. Ale přijít k tomu jako lidstvo budeme muset sami. Ostatně za všechno se platí. Jedna moje známá pracuje v porodnici a říká, že na každém nově narozeném miminku pozná, jestli bylo počato přirozenou cestou nebo přes IVF. Děti narozené po umělém oplodnění nemají z karmického hlediska propojení se svými rodiči, jsou to duše, které začínají svou dráhu na tomto světě. Nám by ale mělo jít o vazby z minulých životů, které čekají na pokračování právě teď.

Komu kniha může pomoci?  A co v ní čtenáři mohou čekat? Komu hlavně je určená?
Knížka je v první řadě určena ženám, které by se rády staly maminkami. Je zde kromě úvodní části zveřejněno čtyřicet příběhů žen, které ve vztahu k budoucímu těhotenství nevyznívaly příliš optimisticky. Přesto k nim miminka dorazila. Jsou zde dialogy, které se honí v hlavě každé ženě, která vnímá, že k ní miminko nepřichází. Ovšem zajímavé je, že si knížka už našla cestu k mnohem širšímu čtenářskému publiku. Dokonce je považována za jakousi bibli pro ženy, kde je popsán nejen akt plození, proces krásného milování, ale i tajemství života, to, jak by se mělo tzv. plout.
Knížky posílám na dobírku po celé České republice a dají se objednat na mých stránkách wahlgrenis.cz. Prodávají se  také v Praze U Džoudyho a v Pardubicích v Kamale. Na Slovensku expedici knih zajišťuje Štúdio Nádherná v Bratislavě, zde funguje e-shop i osobní odběr. Nedávno byla knížka umístěna v databázi e-knih, takže už ji mohou číst i majitelé čteček.

Wahl, na vašich stránkách odpovídáte na prosby a dotazy lidí, objednávají se k vám, pořádáte semináře, kde se opět lidé vypovídávají z bolesti, jak tohle zvládáte?
Můj web na internetu existuje již téměř deset let. Je to web netypický, vznikal především jako  deník, kam zaznamenávám, co se mi děje v životě.Už od počátku jsem vnímala zpětnou vazbu, reakce, které přicházely a přicházejí, mi dávaly jasné sdělení, že má slova jsou pochopena, že jim lidé rozumí. Dnes je web plný ohlasů z celého světa. Nedávno jsem spočítala, že si jej čtou lidé ve 124 státech. Musím touto cestou poděkovat za obrovskou vstřícnost, kterou přes monitor vnímám. Kromě toho odpovídám na dotazy k otěhotnění, zdravotnímu stavu, reaguji na vztahové i jiné záležitosti, vykládám sny. Navíc ještě vnímám i informace, které ke mně přicházejí tzv. shora. Přicházejí ke mně poselství, s kterými postupně pracuji. Touto cestou vznikly moje věštecké pomůcky. Nepoužívám žádné klasické karty. Pracuji s šestiúhelníky (plástve), s trojúhelníky (trojklany), kruhovou věšteckou mapou, ale je toho mnohem víc. Tyto všechny „pomůcky“ ke mně tzv. přišly, definují prostor, v kterém se mohu pohybovat. Zpětná vazba přes přímý kontakt s ženami je úžasná. S ženami se setkávám nejen při osobních konzultacích, které mi připadají nejintimnější, ale pořádám i jednodenní nebo víkendové semináře nebo přednášky, kde se z očí do očí vidím se ženami, které něco trápí. Dalo by se říci, že vyvrcholením celoroční činnosti je za ideálních podmínek týden v Krkonoších – Malé Úpě (který se konal v letech 2008 – 2012), kde je dostatek prostoru dát všemu volno. Tady se sejde skupina asi 25 lidí. Jde mi především o radostný prožitek, který se tady dostává do hlavní roli. Nejde o výkon, nesoutěžíme. Vracíme se k aktivitám, kterým jsme se věnovali v dětství, malujme, vyrábíme z korálků nebo z drátků nejrůznější ozdůbky, pracujeme s keramickou hlínou, hrajeme na tibetské mísy, bubnujeme na jambee nebo na šamanské bubny, jak to kdo cítí. A kromě toho využíváme horské podmínky, které se nám přímo nabízejí, necháváme promlouvat přírodu, nasloucháme větru, vítáme slunce, pijeme vodu ze studánky, tančíme nebo jen tak ležíme na trávě. Vnímáme vlastní kořeny, které najednou jsou živé, jsou tady a teď na svém místě. Vracíme se do stavu, který je nám vlastní. Televize se například vůbec nezapíná. O tento „program“ je velký zájem, obvykle bývá plno už na jaře.

Wahl, poradíte, kde můžeme my ženy hledat nějaké pohlazení na duši, když časopisy a televize nám neustále ukazují, jak nedokonalé jsme, a muži po nás vyžadují, abychom byly více jako ty krásky na fotografiích, které ale také tak v reálu nevypadají? Jak si uvědomit, že to, jaká jsem, je právě tak správně a v pořádku?
Vystudovala jsem žurnalistiku, vím, jaké postupy se v médiích občas používají. Ostatně i proto jsem před lety musela z tohoto světa odejít. Můj směr se ukázal jinudy. Moc dobře si uvědomuji, co obraz krásy, kterou média šíří, dokáže udělat s uvažováním ženy. Ale nejsou to jenom média. Těch vět, které jsme od dětství musely vyslechnout, je celá řada. Chceme se zalíbit, jde nám o pochvalu, snažíme se být tou hodnou holčičkou (později partnerkou), bereme pořád na někoho ohledy, přizpůsobujme se…  Jsme přesně takovou ženou, za jakou se samy považujeme. Pokud se žena vnímá jako nemožná nebo obézní, pak taková je. Ale je to jen její pohled a s tím se dá pracovat. Je nádherný proces, když se žena po letech trápení najednou na sebe dokáže usmát při pohledu do zrcadla. To, co za uplynulých několik měsíců nebo let dopustila, nemusí trvat věčně. Jen se se tak trochu ztratila, propadla do starostí, stresů. Nikdo ale nemá v životě bojovat sám se sebou.

Důležité je pochopit, že tělo je naším jediným a nejtrvanlivějším darem, který jsme dostaly do života, a podle toho se k němu i máme chovat. Jiné tělo nikde od nikoho nedostaneme. To, které máme, je třeba co nejdříve obejmout, přijmout za své, nestavět se k němu zády, nedělat mu nic, co se mu nelíbí, hledět si ho. Jakmile začneme své tělo absolutně milovat, ono to pochopí, začne se najednou samo jakoby tetelit radostí, že jsme zjistily, o co tady jde. Tělo vnímá, jak se k němu chováme, jak například některé jeho části nazýváme, vnímá, když se nám nelíbí. Je to živá hmota, dá se s ním mluvit. Přes zrcadlovou lekci, kdy se celé tělo prohladí bříšky prstů a vyzná se tělu ta nejčistší láska, které jsme schopné, pak dojde k přeladění. Teprve pak je možné spatřit sebe jako úžasnou stoprocentní ženu, o které už nepochybujeme. Nesmí se nás ale dotýkat názory ostatních. To, co si myslí, je jenom jejich věc, my potřebujeme být se sebou vyladěné.

 

Se ženami se potkávám nejen při osobních konzultacích, ale i seminářích a přednáškách, kde toto téma prezentuji. Vím, jak pod kůži se jim dostává, jak je pro ně čitelné, srozumitelné. Jasně vnímám, jak se mění, některé se dokonce přicházejí ukázat, jaký kus cesty ušly od prvního kontaktu se mnou. Na vaši otázku je tedy jasná odpověď – pohlazení musí přijít nejdřív a nejkomplexněji od nás samotných. Pak teprve můžeme uvažovat o něčem dalším. Nesmíme zažívat žádné násilí, žádné napětí, žádný strach.

Od srpna do prosince letošního roku pořádám pětidílný cyklus pro ženy, který má název „Jsi krásná“. Právě živé podněty z tohoto programu by se měly stát součástí knihy, na které v současné době pracuji. Ta by měla oslovit právě ženy, které nemají vlastní prostor kolem sebe, které se cítí znejistěné. Návody, které tady budou publikovány, jsou ověřené a hlavně pro každou ženu pochopitelné. Nepracuji s žádnými omezeními, tabulkami, recepty, dietami, váhou. Všechno, co ode mne přichází, bylo naplno prožité a pochopené, a to až na dřeň. Někdy se také dozvídám, že můj slovník je pro ženy jednoduchý a sdělný. Na mně je nejspíš čitelné, že to, co sděluji, také žiji, není to maska, na nic si nehraji. Ano, vím, že mi rozumí.

---

Mohla bych tady sedět hodiny a užívat si toho klidu a sledovat Wahl, jak odpovídá na dotazy čtenářů svých stránek, jak plete, nebo jak se raduje z nového lístku své oblíbené květiny. Mám pocit, že tady se čas zastavil, ….ale já musím zpět do toho „blázince“. I když nejdu s prázdnou 🙂 Mám knížku! A vy ji můžete také mít. Wahl byla tak hodná, že nám přislíbila do soutěže 3 své knihy Proč k nám miminko nechce i s věnováním, takže nás sledujte, bude to velmi brzy!

Díky Wahl za vše.

 

Zdroj: http://www.femina.cz