Povídková kniha na silné téma

Alice šla odpoledne do Conradova pokoje. Zavřela okenice a lehla si na úzkou postel, aniž by se přikryla. V místnosti byla tma, až na malou skvrnu světla, velkou jako mince, díra po suku, kterou pronikalo odpolední světlo. Skvrna světla byla zbarvená dozlatova. Putovala pomalu pod stolem přes červený koberec s černým vzorem. Sluneční hodiny. Alice ležela s otevřenýma očima. Myslela na to, že i Conrad, když ležel ve svém pokoji na téhle posteli – tehdy, před více než třiceti lety, když byl mladší a děti malé, dům na kopci ještě se stájí plnou ovcí a koz, když byl tak starý jako Alice nyní –, viděl, jak se ta světelná skvrna pohybuje. Viděl tehdy to stejné jako Alice nyní. Za tímhle prostým faktem se zřejmě skrývalo něco velkého, ovšem Alice nemohla hned přijít na to, co by to mohlo být. Venku se něco dělo, přijíždělo auto, nějaké jiné odjíždělo, kozy podrážděně mečely, pak utichly, Annin hlas na terase, Rumunův hlas. Vítr v břečťanu před oknem. Někde v dálce na jezeře ječivý motor závodního člunu. Rumun s Annou chtěli jet nakupovat. Lotte se vrátí později. Kdyby se něco stalo, Alice by se to dověděla, ať už by to bylo cokoli, ať už chtěla, nebo ne.

Alice usnula. Když se probudila, byla skvrna světla pryč. Nahmatala okno a otevřela okenice, hory na druhé straně jezera zářily bledě růžovou, bylo pořád ještě jasno, i když slunce bylo pryč.

Anna ležela na posteli, na přikrývce potištěné fíkovými listy. Ležela na boku, tvrdě spala. Alice šla po špičkách po schodech dolů, v kuchyni našla Rumuna. Byli očividně nakupovat, lednice byla plná k prasknutí, v policích ve spíži kartony malých lahviček s červenou tekutinou, síťky plné citronů.

Co je to?

Aperol.

To, co si máme dát v Saló.

V mrazáku byl led v růžových a modrých formičkách. Srdíčka a mušličky. V kuchyni voněla bazalka, olivy, šalvěj.

Tahle kuchyň je skvělá, řekl Rumun, je tu všechno, co člověk potřebuje. V téhle rodině se myslelo na všechno. Lotte myslela na všechno.

Dáš si kávu?

Ráda, řekla Alice. Ano, ráda.

Cítila, že má nateklá oční víčka, byla malátná, jakoby omráčená, nešlo jí od Rumuna odejít. Ráda by jej objala, bezpodmínečně musela zůstat s ním, v kuchyni, v jeho blízkosti. Posunula židli ke dveřím a posadila se, seděla napůl vevnitř, napůl venku, zády opřená o zeď.

Přes práh běhaly spousty mravenců. Rumun jí dal do nastavené dlaně hrnek s kávou. Podívala se do zahrady, na hory ve večerním světle, pak zpátky do kuchyně, na Rumuna, jenž stál bosý na červenobílé podlaze a právě rozpůlil meloun, který dal do lednice Conrad, poté jej rozčtvrtil a nařezal na plátky. Šťáva z melounu mu stékala po zápěstí. Pobrukoval si: Io cerco la Titina, Titina, Titina. Po písčité cestě přicházel malý stařík. Sotva zvedal nohy. Prošel kolem domu Lotty a Conrada a zamířil ke žlutému stavení, k nim.

Někdo sem jde, řekla Alice.

Rumun kývnul: Myslím, že je to ten zahradník, který byl předtím u koz a kosil louku, nese něco Lotte.

Alice vstala. Starý muž šel pomalu a klidně, díval se do země, ruce v kapsách černých kalhot, na sobě bílé tílko a na hlavě slamák. Alice zavřela oči, možná že zmizí, až je zase otevře, fata morgána, přinášel zprávu, otevřela oči, to už byl skoro u dveří.

Rumun položil nůž, kterým krájel meloun, tiše na prkýnko. Utřel si ruce i zápěstí do džín. Alice se na něj podívala. Poté hlavu odvrátila a hleděla na staříka. Vyndal ruce z kapes a levou rukou si sundal klobouk z hlavy. Sněhobílé vlasy. Řekl: Lui è morto. Signor Conrad è morto.

Co řekl? zeptala se Alice. Rozuměla, co řekl, a kdyby nerozuměla jeho slovům, pak by rozuměla jeho gestikulaci, stařík měl klobouk v podpaždí a zvedal ruce, ukazoval jim své mozolnaté, drsné dlaně. Byly prázdné a bílé.

Alice udělala krok směrem na zahradu. Rumun taky, stařík stál stranou, udělal jim místo. Stáli ve třech vedle sebe. Stařík něco říkal, Rumun přikyvoval: Si si, ano ano, capito. Rozuměl mu. Stařík mu podal ruku, pak podal ruku Alici. Pohybem hlavy ukazoval na všechno okolo, olivový háj, zeď, dům, oleandry a pomerančovníky, mlčící malé cypřiše.

Řekl: Vita brutta.

Alice se ještě jednou zeptala, co řekl, a Rumun odpověděl, zopakoval to, co řekl: Ošklivý život. To řekl.

Dalšího rána šla Alice nahoru k Lotte.

Troje dveře vedly do jedné místnosti. Místnost byla velká a temná, za paravánem snad postel, možná ta postel, kde ležel Conrad s horečkou, s tropickou infekcí. Jeho srdce bilo už dlouho příliš rychle. Když tu ležel v posteli, zaslechnul, že přijeli, Alice a její přátelé, které neznal. Rumun a temná Anna, s nimi se už neseznámil, což byla škoda a zároveň to bylo jedno. Horečka. Alicin hlas skrze pootevřené dveře. Už jsme tu, Lotte, a máme radost, máme opravdu velkou radost. Lottin hlas.

Lotte byla nahoře. Alice šla po točitých schodech do horního patra. Okenice byly otevřené, okna taky, všechno světlé a jasné, výhled do dálky na jezero. Lotte seděla u stolu u okna. Na stole ležely německé noviny. Stříbrný nůž na dopisy. Jedna miska plná vajec, druhá s cuketovými květy. Lotte ukázala na vejce a květy a řekla: Ty donesl Fulvio, náš zahradník, podívej, jak jsou krásné. Byla bledá a unavená. Seděla vzpřímeně jako svíce a dívala se chvíli na Alici zkoumavě, jako by měla na něco přijít, jako by ji mělo něco napadnout. Pak ji to napadlo – Aličko. Odsunula židli vedle sebe a Alice se posadila. Chvíli spolu mlčky seděly. Alice pak řekla: Lotte, musíš nám říct, co máme dělat. Máme odjet? Nebo zůstat? Nevím, co máme dělat.

Ale ne, měli byste rozhodně ještě pár dní zůstat, řekla Lotte. Jen zůstaňte. Pro mě je dobré, že zůstanete, proč byste teď měli odjíždět. Tvůj kamarád je moc milý. Může mě vzít do nemocnice, vyzvednout mě. Zůstaňte, Conrad by to chtěl taky tak.

Nepodívala se na Alici, řekla: Ty jsi byla poslední, kdo s ním mluvil, víš to?

Ano, řekla Alice, vím to.

A jaké to bylo? zeptala se Lotte.

Řekl, že si myslel, že není zranitelný, řekla Alice. Byla vděčná, že to mohla říci, a vděčná za to, že se Lotte teď smála, sice tiše, ale smála se.

To že řekl? kroutila Lotte hlavou.

To mi řekl, řekla Alice.

Vystavili ho, řekla Lotte, vystavili ho v nemocnici, to je dobré, že to v Itálii tak dělají. Pojedu tam a sednu si k němu. V té místnosti jsou i jiní mrtví, malá kaple, ostatní rodiny, je to moc hezké. Může tam být dva dny. Nebo tři. Chceš jet se mnou?

Ne, řekla Alice. Ne. Nemůžu.

Dobře, řekla Lotte. To nevadí. Nemusíš.

Pojď, něco ti ukážu.

Stáli vedle sebe na velké terase, kde byla jen židle a kamenná koule. Lotte vyndala z bubnu zelenou hadici a pustila vodu. Do levandulových keřů zamířil třpytivý proud vody, který se rozprostíral do široka. Chvilku to potrvá, řekla Lotte, počkej. Poté se z levandule vyřítily ploštice, byly jich stovky, červenočerně strakatá záplava prchajících brouků, nekonečná, zaplavovaly terasu, byly úplně všude.

Podívej na ně, řekla Lotte. No jen se na ně podívej.

Uprostřed noci, dlouho po půlnoci, kdy už možná svítalo, šel Rumun ve žlutém domku z terasy po schodech do prvního patra, pak kolem svého pokoje do druhého patra a prošel Anniným pokojem do Alicina pokoje. Conradův pokoj. Tiše za sebou zavřel dveře. Pokoj byl temný, protože Alice pevně zavřela okenice. Rumun ve tmě nahmatal Alicinu postel. Úzká postel s kovovým rámem. Alice k němu natáhla ruku, to bylo to nejněžnější gesto. Protože věděla, že to bude to nejněžnější gesto, nastavila svoji ruku tak zřetelně, jak jen bylo možné, zřetelně pro sebe i pro Rumuna, jehož ruka byla útlá a důvěrně známá. Jeho tvář nebyla vidět. Vzala jeho ruku se vším důrazem, kterého byla schopna. Přitáhla ho k sobě. Další dění bylo plné hněvu a hrubosti, úpadku.

Na příští den v poledne si pronajali člun. Anna, Alice a Rumun. Zbývaly jim poslední dny, ale to tu nikoho nezajímalo, jezero zůstávalo tmavě modré, ledově studené, viditelnost občas ztížená mlhou, občas jasno, agresivní labutě, kačeny se čtyřmi, pěti, šesti, sedmi káčaty, voda neustále měkká, každou hodinu jezdil převoz ze západu na východ a zpátky, kameny na pláži byly čím dál rozpálenější. Na příští den v poledne měla Anna na sobě šedé šaty se zelenými květy, sandály s korkovým podpatkem, dětský cop. Alice bílou blůzu a sukni šeříkové barvy. Rumun světlou košili a zase ty roztrhané džíny, na bocích stopy po melounové šťávě. Mladík u půjčovny lidí vedle Mussoliniho vily, s nabubřelým výhledem na Monte Baldo, vrchol hory v mlze, odhodil ohryzek jablka směrem k labutím; nejdřív dojedl, teprve pak byl s to dát jim pádla ke člunu. Ve stínu loděnice visela ochable vlajka, klinkání řetězu, kterým k sobě byly čluny svázané, odhánělo labutě. Rumun s člunem jistě a také poměrně elegantně vypádloval z malého přístavu, Alice viděla, jak mladík zdvihnul obočí, než se zase sesul na svoji plastovou židli. Rumun pádloval velmi daleko, pravděpodobně nebezpečně daleko, nebyl tu nikdo, kdo by jim k tomu mohl něco říct, proud byl znatelný, zvedal se vítr, voda narážela do člunu, na každý pád byli všichni úplně vyčerpaní. Rumun ignoroval Annina afektovaná varování, že jsou daleko od břehu; nedbalá lhostejnost, která k němu nepatřila.

Zaplaveme si?

Já ne, řekla Alice.

Zády k Anně a Alici si Rumun sundal nejdříve košili, pak džíny. Nahý stál na přídi člunu a chvíli se pohupoval v kolenou. Alice se na něj dívala, na jeho záda, jeho paže. Úzká ramena, úzká šíje. Kousance. Škrábance. Samá modřina. Pak skočil do vody, vynořil se mnohem dál.

Bože můj, řekla Anna, s rukou před pusou, byla skutečně zděšená, Bože můj, to má ode mě?

V napěněném mléce latte macchiato na terase kavárny v Saló se utopil brouk. Alice ho ucítila na jazyku, byl tak lehounký, čtyřnohé tělíčko schované v bílé pěně. Vyplivla ho, s jazykem vypláznutým do daleka, dávivě, zpátky na lžičku. Co to děláš, prosím tě? řekla Anna, zúčastněně a s odporem zároveň, se zaujetím se předklonila. Alice řekla: Jestli je to pavouk, budu řvát. Nebyl to pavouk. Bylo to něco jiného, možná cvrček, cikáda? Něco malého, černého, dojemného, s polámanýma nožičkama a lesknoucím se bříškem. Il caldo, il tempo, řekl číšník, ukázal k nebi, pokrčil rameny a odklidil talíř, lžíci s pěnou a broukem. Novou kávu nedonesl. Nejspíš jsem právě spolkla cvrčka, cikádu, cvrčka v hlavě, pomyslela si Alice. Jaký byl mezi nimi rozdíl? Conrad by to určitě věděl. Ale Conrad byl morto. Lui è morto. Byl převezen přes Alpy do Německa, zrovna v červenci.

To je tak divné, řekla Anna, my jsme se s Conradem ani neseznámili, Rumun a já, ani jsme ho neviděli. Jaký byl? Jaký to byl člověk?

Mezitím. Myslet na to, že mezitím, co stáli na benzínce a Rumun se díval do nebe, sokol, orel, káně. Mezitím, co Alice otevřela posuvné víko mrazícího boxu, Anna řekla slovo „cornetto“, čerpadlář klepal prsty do pultu a Lotte seděla v autě, její profil proti pahorku, za tmavými okny tak nehybný, a Alicina ruka zpomalená hluboko v mrazícím boxu v lepenkové krabici, natržené, plné nanuků, maliny, citron a mařinka, jak se ta zmrzlina jmenuje? zeptal se Rumun, Dolomiti, odpověděla Alice – mezitím Conrad zemřel. V horku pokoje na konci chodby ozářené jasným světlem se jeho srdce nejdříve zachvělo a pak přestalo bít, prostě tak, žádné na shledanou, tak, a bylo to. Mezitím, co oni platili a pak vyšli na zaprášené prostranství s čerpadly, kopřivami a trávou mezi kameny. Na to myslela. Znovu a znovu. Nemůžu ti říct, jaký Conrad byl. Už ti to nedokážu říct.

Toho odpoledne si Alice sbalila kufr, potom dlouho seděla na židli u Conradova stolu s knihou návštěv, nakonec vzala tužku a povedlo se jí na papír udělat pomlčku, i to jí bylo trapné. Poslední aperol na terase s červenými polštáři, chladnokrevnými ještěrkami, nesnesitelně krásným výhledem do krajiny. Rumun, jeho lhostejná, neměnná zdvořilost. Mám si tě teď vzít, nebo co, na svatbu jsme už přece moc staří, Alice se na to ptala sama sebe, a nedošla k žádnému závěru. Jít si ještě jednou zaplavat. Ještě naposledy. Se sandály v ruce po malé lávce před zídkou, brankou do zpustlé zahrady. Když se svlékla, sama na pláži se svlékla do naha a šla do vody, opatrně a klopýtavě šla po klouzavých kamenech, vybavila si, co říkal Conrad o jezeře tehdy, když ji zval, aby přijela. Řekl: Jezero je pořád ledově studené, budeš se muset přemáhat, abys šla do vody. Řekl: Ale stejně tam půjdeš. A nebudeš toho litovat. Toho nikdy nebudeš litovat.

Jak tomu měla rozumět? A jaký význam to mělo pro všechno ostatní? Alice se vzdala země pod nohama, potopila se a plavala.“

Knihy na toto téma většinou lidé nemívají ve své knihovně. Tato za to ale stojí.

Sofie